NEJVĚTŠÍ DATABÁZE
STUDENSTKÝCH REFERÁTŮ V ČESKU

Najdi si dokument, který potřebuješ v jiném jazyce: SK CZ HU

Celkem referátů: (9258)

Přihlášení Přihlášení Registrace
Přidej svou práci

Inkové

Odeslat známému Stáhnout Nahlásit chybu Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)

Oblast:Dějepis

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:6329

Počet písmen:33,791

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet stran A4:18.77

Počet zobrazení / stažení:2632 / 7

Velikost:39.63 kB

Staré Peru je místem zvláštních a obdivuhodných legend. Inkové, at už prišli odkudkoliv, na tri sta let prevzali vládu nad územím dnešního Peru. Behem posledních sta let jejich vlády se Incká ríše rozprostírala od jižní Kolumbie až po reku Maule v Chile a od horských masivu And na západe až po Amazonský prales na východe. Tehdy se území ovládané Inky rozprostíralo asi na 611 420 km2. Toto je jedna z mála vecí, které o Incích víme jiste. Jasnejší historické údaje se objevují až po roce 1527, kdy na pobreží Incké ríše pristál španel Francisco Pizzaro.

1. ÚVOD

Jižní Amerika je místem s bohatou kulturní a historickou tradicí. Vznikaly zde neuveritelná stavitelská díla a jedny z nejkrásnejších tkanin na svete. Zároven je toto místo opredeno mnoha tajemstvími, která se nám doposud nepodarilo rozluštit. Ve své práci se nebudu zabývat temito nevyrešenými tajemstvími, ale pokusím se popsat jednu z nejvýznamnejších jihoamerických civilizací, civilizaci Inku. Je to civilizace, o jejímž vzniku víme jen velmi málo a k jejímuž zániku prispela nejvetší možnou merou civilizace západní, a proto, když už jsme tuto civilizaci znicili, meli bychom se pokusit si z jejích pozustatku vzít to nejlepší.

2. PREDINCKÉ CIVILIZACE

CAVÍN, MACIKA, PARAKAS, NASKA,
TIAHUANAKO - CIMÚ

Tisíce let pred príchodem Inku rozkvétaly a zanikaly civilizace, které po sobe zanechaly pozoruhodné dedictví. Vetšina pozustatku po techto civilizacích se dostala na svetlo sveta jen díky archeologum, protože Inkové se pevne drželi své zásady vymazat historii podrobených národu. Cinili to metodou upravování dejin. Nejenže vládli nad zemí a lidmi, ale vynucovali si, aby byli všemi uznáni jako jediní právoplatní nositelé civilizace.

Jihoamerická predincká historie se rozdeluje do techto období:

1. Období (asi 1200 - 400 pnl.)
Pobreží na severu byla obývána lidmi, kterí už poznali taje hrncírství a tkalcovství. Budovali jednoduché domy, pestovali kukurici a jako hnojivo používali guáno a hlíznatou plodinu maniok. První významnou kulturou tohoto období byla kultura cavínská, jejímž hlavním motivem byl hruzostrašný kocicí buh.

2. Období (asi 400 pnl. - 1000 nl.)
Lidé už ovládali okolí pobreží a hor, zacali zakládat mesta a dosahovali již velké zrucnosti ve stavitelství, hrncírství a tkalcovství.
Nejrozvinutejší civilizací byla Macika. Byl to národ žijící v trídní spolecnosti, který ovládal témer celou severoperuánskou poušt. Tento národ sestával samozrejme z bojovníku, ale také z tkalcu, poslu a mnoha dalších specializovaných povolání. Budovali cesty, díky cemuž se jim podarilo zrídit systém kurýru. Také zdokonalili ruzné složky státního zrízení, které po nich prevzali Inkové.

3. Období (toto období nemužeme nijak presne datovat, je to doba kultury Parakas)
Z této doby známe jen parakaské tkaniny, které jsou považovány za jedny z nejumelectejších na svete a podzemní jeskyne, ve kterých byly tyto tkaniny s nejvetší pravdepodobností vytvoreny. Nejbližší údolí jižne od Paracasu je místem zaniklé kultury Ika – Naska. Jejím nejduležitejším znakem jsou skvelé tkalcovské a hrncírské práce, jejichž motivy se v podstate neliší od ostatních kultur poloostrova. Nepatrné zbytky staveb prozrazují, jak bydleli. Tato kultura po sobe zanechala také jednu obrovskou záhadu - rozlehlou sít car, vyrytou do písku a kamení, je to fantastická splet pravoúhelníku a ctvercu, ale také ptáku, pavouku a ryb v nadživotní velikosti.
Mezi roky 500 – 900 nl. se v pobrežních oblastech objevil národ Tiahuanaku, který puvodne obýval území v blízkosti jezera Titicaca. Byli to zkušení astrologové, kterí meli svuj vlastní slunecní kalendár i jakési slunecní hodiny. Do kultury Ika – Naska prinesli kult placícího boha a s nejvetší pravdepodobností také techniku linií.

4. Období (1000 - 1300 nl.)
Toto období charakterizuje predevším kultura Tiahuanaku, jejichž ríše se rozprostírala na území dnešního Peru a Bolívie.Tiahuanacká kamenárská práce se považuje za nejkrásnejší v oblasti And. Mnohé civilizace vcetne Inku prevzaly od Tiahuanaku symbol boha slunce, božstva, které ronilo z ocí namísto slz hady a kondory.
Ríše Cimú (1000 - 1476 nl.) patrí také do ctvrtého období a trvala až do zacátku inckého rozmachu. Byli to obyvatelé pobreží, kterí umeli velmi dobre pracovat s hlínou a uctívali mesíc. Hlavní mesto Chan-Chan, na jeho míste dnes stojí mesto Trujillo, melo rozlohu asi 13 km2. V tomto meste se nacházely stupnovité pyramidy, rady domu, prostorné dvory obehnané zdmi, zavlažované zahrady a velké nádrže, vyložené prkny. Cimúové zlepšili cesty, které prevzali od kultury Macika, a opet podle vzoru kultury Macika vybudovali systém poslu.
Cimúové byli posledním vetším národem, který se Inkum postavil na odpor. Existovali však také mnohé jiné a to je dukazem, že v Peru probýhal celých 3000 let pred príchodem Inku nepretržitý kulturní vývoj. To popírá tvrzení Inku, že našli primitivní, divoké národy. Inkové prišli až jako poslední a peruánskou kulturu spíše usporádali než vytvorili.

3. DEJINY INKÚ KORENÍ V MÝTECH A POKRACUJÍ V LEGENDÁCH

Puvod Inku je zahalený tajemstvím. Podle ústního vyprávení prý pocházejí z oblasti okolo jezera Titicaca mezi dvema hrebeny And. Odtud se vydali do údolí Cuzca, kde položili základ své ríše. Mýtus ríká, že slunecní buh stvoril prvního Inku Manca Capaca a jeho sestru Mamu Ocllo uprostred jezera Titicaca a prikázal jim, aby prinesli indiánum žíjícím v temném barbarství svetlo civilizace.
Manco nesl zlatou palici a slunecní buh mu prikázal, at založí mesto na míste, kde je puda tak úrodná, že se do ní zaborí celá palice. Po dlouhém putování a dobrodružstvích se palice zaborila celá do zeme a zrodilo se incké hlavní mesto Cuzco. Existují však ješte mnohé více ci méne podobné variace na toto téma.
Inkové dobyli údolí, znicili puvodní obyvatele a založili polygamní spolecnost. Jako ostatní národy, používali broušené kamenné sekery, obdelávali a odvodnovali pudu.
Za základ svého státu považovali ailju (základní sociální jednotka, skupina lidí spolecne obdelávajícich pudu). Jako domácí zvíre chovali lamu k jejíž domestikaci došlo už asi 2000 let pred príchodem Inku.

4. JACÍ BYLI A JAK ŽILI OBYVATELÉ INCKÉ RÍŠE

Prevážnou vetšinu obyvatelstva incké ríše tvoril andský národ Kecuáncu. Tito lidé byli vetšinou strední zavalité postavy, meli velké ruce a neúmerne široký hrudník, který jim ulehcoval dýchání v rídkém vysokohorském vzduchu. Kecuánci meli pomerne široké nohy a velkou lebku s vycnívajícími lícními kostmi a malýma mandlovýma ocima. Ženy byly menší a útlejší, zdánlive vypadaly krehce, ale byly schopné velmi velkého vypetí – napríklad už 24 hodin po porodu pracovaly na poli. Plet Kecuáncu byla svetlecokoládová až tmavobronzová a od ostatních národu se lišili predevším vysokou telesnou vytrvalostí, kterou ješte zvyšovali žvýkaním prírodního anestitika listu koky.


Odívání
Radový obcan incké ríše se oblékal jednoduše a nenápadne. Nosil poncho zvané onka, které bylo zpravidla utkané z alpací vlny. Byl to napul složený kus látky sešitý na obou dvou stranách s otvorem pro hlavu a dvema otvory pro ruce. V noci a nebo pri chladném pocasí si pres plece bylo možné prehodit ješte iakolju, což byla druhá cást tohoto vlneného odevu. Tretí a poslední cást tvorily nohavice upevnené v pase barevnou vlnenou páskou, které nosili muži od ctrnácti let.
Pokud pracovali na poli svazovali si dlouhé vlasy stuhami, a když se úcastnili trhu nebo nejaké slavnosti vytvorili si zpravidla nejaký jednoduchý úces. Co se týce obuvi, obyvatelé incké ríše nosili vetšinou jednoduché pletené sandály.
Ani ženy se od mužu v oblékání nijak nelišily, spletené vlasy si svazovaly vlnenými stuhami a nosily náušnice z medi, zlata nebo mušlí. Používaly také malé hrebeny z trnu a nebo z lešteného dreva conta.
Odev panovníka – Inky se podobal odevu jeho poddaných, ale byl utkaný z nejjemnejší vlny a ani jeden šat si Inka neoblékl více než jednou, hned po použití byly šaty spáleny, aby se jich už nikdo jiný nemohl dotknout.

Rec
Oficiální inckou recí byla kecuánština, která je stále živým jazykem. Tato rec je velmi melodická a je velký rozdíl ve výslovnosti i ve významu. Postrádá cleny a množné císlo se tvorí príponou -kuna.
Tento jazyk rozlišuje rody, zná také prídavná jména, slovesa, zájmena, predložky i príslovce. Pri bohatosti této reci je obdivuhodné, že byla zachována v tak cisté forme, i pres to že inkové neznali písmo. Dodnes hovorí více než 48,6% peruáncu kecuánsky.

kailja ljapi – tady
panunki – spi
caupi tuta – o pulnoci
hamusak - prijdu

Manželství
Když mladík dovršil dvacátý rok, žádalo se, aby se oženil. Pokud to neudelal sám, byla mu žena vybrána. Zustat starým mládencem nebylo ve zvyku a ani to nebylo dovoleno. Príslušníci vyšších kruhu se brali pri slavnostních ceremoniích, ale o svatbách v nižších spolecenských vrsvách nevíme témer nic.
Manželství se uzavírala spíš z hospodárské nutnosti než z lásky a dvorení bylo neznámým pojmem. Pokud muž potreboval ženu, zacal navštevovat dum jejího otce a pomáhal mu pri práci. S devcetem udržoval predmanželský pohlavní styk, protože na pannenství se v incké ríši nekladl zvláštní duraz.
Svatební obrad byl jednoduchý: snoubenci si podali ruce a vymenili sandále.
Mnohoženství existovalo jen ve vyšších kruzích. Inka mel více než 700 spolecnic. Vyšší úredníci meli obycejne více žen, z nichž první byla vždy hlavní ženou.
Každému manželskému páru, patrícímu do nekterého ailju pridelil na jare predstavený obce pás zeme. Množství pudy záviselo na poctu osob, které mela uživit.
Území ailju se rozdelilo na tri cásti:
1. obyvatelum obce
2. Inkovi (státu)
3. slunci (státnímu náboženství)
Puda urcená Inkovi a slunci se obdelávala spolecne v rámci dane.

Stavba domu
Indián si stavel dum za pomoci svých príbuzných. Pravoúhlá stavba sestávala jen z jedné místnosti bez oken a s jedním vchodem.
Zdi byly postavené z neotesaných kamenu pospojovaných hlínou, a nebo z cihel sušených na slunci. Funkci dverí plnil vlnený záves. Sedlová nebo jehlanovitá strecha byla velmi peclive pokryta travou a spocívala na sukovitých kulech z keru.
Dum nemel ani komín ani ohnište, dým,který vystupoval z primitivního krbu, si musel hledat cestu skrz otvory ve streše. Podlahu z udupané hlíny pokrývaly kožešiny z lam nebo alpak a v místnosti se nenacházel žádný nábytek. Jen ve stenách domu byly výklenky, které byly urcené místnímu božstvu.
Jen nácelník osady mel právo používat stolicku. Ostatní obyvatelé sedávali na hlinené zemi, pravdepodobne na starém koberci a nebo na kuse vlnené látky a spali na kožešinách z lamy nebo na pokrývce.
Hlinené nádobí na varení stál na urovnaných kamenech a v jejich blízkosti se nacházelo také kuchynské náradí, hlinené talíre, medené a bronzové nože a velký kamenný moždír, ve kterém se drtila kukurice.

Každodenní život
Indiánuv každodenní život zacínal za svítání. Hlad i žízen zaháneli kvašenou akou, což byl hustý, lehce opojný nápos zavánející sladem. Mimo tohoto nápoje vlastne snídane neexistovala, s vyjímkou obcasného pojídání zbytku od vecere.
Po ranním obcerstvení se indiáni vydali na pole, kde zustali asi až do daváté hodiny ranní. Potom se odebrali domu, tam se najedli a pokracovali zpátky na pole, kde s opetovými prestávkami na jídlo pracovali až do setmení. Vetšina obyvatel incké ríše byla predevším rolníky, bylo obvyklé, že na polích pracovaly celé rodiny vcetne detí. V inckém státe byla práce úcelem. Pokud zrovna nepracovali na poli, venovali se muži oprave náradí, broušení nožu a tkaní. Ženy varily, predly nebo mlcky pripravovaly aku. Uvarily kukurici, kterou poté žvýkaly v ústech tak dlouho, dokud se škrob pusobením slin nepremenil na cukr. Rozžvýkanou masu položily do mísy, kde se sladový cukr pusobením enzymu premenil nejprve na dextrózu a potom na alkohol.
Nedílnou soucástí inckého každodenního života bylo samozrejme jídlo. To bylo vetšinou varené. Kukurici nejcasteji varili s paprikou a bylinkami. Také pripravovali polévku ze sušeného lamího masa, ze které se po pridání bramborové moucky stávala hustá kaše. Z rozdrcené kukurice zase vyrábeli testo, ze kterého poté upekli v horoucím popeli jakýsi chléb. Pri jídle kleceli muži okolo hrncu a jedli rukama nebo pili polévku z misek. Ženy sedely zády k mužum mimo jejich kruh. Zajímavostí je, že morcata, která jim pobíhala po domech, chovali pro maso.
Novorozenci pily do trí let materské mléko a potom zacaly ve stravování napodobovat rodice. Po dosáhnutí dvou let dostalo díte pri ceremoniálu stríhaní vlasu docasné jméno. Trvalé jméno získalo až poté co pohlavne dozrálo.
V nadmorské výšce 3000 metru nerostou stromy jen sukovité kere, a proto bylo pomerne málo paliva pro ohen. Nejcasteji se k tomuto úcelu používal sušený trus lam. Mimo ohne neznali inkové žádné jiné umelé svetlo.
Co se týce možnosti postupu ve spolecnosti, byly na tom lépe ženy. Muž z nízké kasty totiž nemel žádnou možnost postupu, kdežto žena ano. Pokud byla hezká ci šikovná, mohla se dostat mezi vyvolené. Potom se bud mohla vdát za úredníka, nebo se mohla stát Inkovou spolecnicí. V incké ríši bylo vše podrízeno prísnému rádu práce, láska i smrt a za svou bezpecnost platili poddaní svobodou.


Polnohospodárství a jeho puvod
Inkové pestovali spoustu lécivých i užitkových plodin:
Kukurice (asi 20 druhu), brambory (kolem 240 rozlicných druhu), sledké brambory, yamy, tykve, fazole, maniok, podzemnice olejná, kešu orechy, ananasy, káva, hrušky, rajcata, paprika, papája, jahody, ostružiny a jiné
Na jare, když se rozdelovala pole, obdelali clenové obce v rámci pracovní služby mita nejprve pole patrící Inkovi a potom ty patrící slunci. Úrodu z techto polí uskladnili knezi a státní úredníci do sýpek. Když skoncili obdelávání techto polí, mohl každý indián zacít pracovat na svém kousku zeme.

Mita – pracovní služba
Inkové neznali peníze, meli vytríbený pojem hodnoty a vyjadrovali ji prací.
Existovali dva druhy Mity:
1. spolecné obdelávání polí patrících Inkovi a slunci, jejich sklizen a uskladnení úrody
2. úcast na státních stavbách
Každý danový poplatník musel každorocne vykonat pro stát urcitou práci. Mohl být poslán na stavbu cest, mostu, chrámu ci pevností – konstrukcní práce se provádely pod dohledem státních odborníku, kterí byli osvobozeni od daní. Mimo toho byla neustálá poptávka po trénovaných bežcích, kterí pracovali v poselské službe – caski.
Uzlovým písmem se presne zaznamenávala pracovní povinnost každé obce. Nekteré ailji pravidelne vykonávaly tytéž práce. V rámci Mity bylo možné použít indiánu i pro transport vojenské výzbroje nebo jako nosicu nosítek. Existoval i malý remeslnický stav, do toho patrila Inkova osobní stráž, vykladaci uzlového písma kipu, stríbrotepci, tkalci, architekti, inženýri nebo knezi. Každý z techto cechu mel své vlastní poznávací znamení.
Lennost se považovala za težký zlocin a trestala se smrtí. Cloveku z nízké vrstvy nepatril ani jeho cas, ale presto nepocitoval vykoristování.

Tkalcovské umení, spracování vlny a bavlny
Pokud si Inkové polními taženími neprorazili cestu k vlne, byla nejduležitejší surovinou vlna.
Alpací vlna byla velmi jemná, používali mastnou a plstenou lamí vlnu a také vikuní vlnu, která byla urcená predevším na umelectejší spracování. Bavlnu predli Inkové stejne jako vlnu, jediným problémem bylo, že se na jejich území nevyskytovala a tak ji získavali výmenou a nebo pri vojenských taženích.
Indiáni umeli tkát z rucne predené bavlny a vlny prekrásné látky. Z vlny vyrábeli tri druhy látek, alhuaku – bežnou odolnou látku, kumpi – velmi jemnou takaninu a cusi – težká a tuhá látka.
Zhotovovali také ozdobné pérové plášte, pri jejich tkaní vkládali do látky zárivou mozaiku ptacích per.

Hrncíri a hrncírství
Hrncírství je jedním z nejstarších zamestnání puvodních obyvatel Latinské Ameriky. I když Inkové neznali hrncírský kruh, patrí jejich keramické výrobky k tem nejlepším na svete. Incká keramika je trvanlivá, jemnozrná a tvrdá témer jako kov, hrncíri se nedrželi žádných ustálených norem a tak je incká keramika také velmi tvarove pestrá.

Trh Katu
Inkové podporovali porádání trhu, behem každého mesíce byly vyhrazené tri dny pro rozptýlení lidu. To znamená, že trikrát do mesíce se konal trh zvaný Katu. Na tyto trhy se scházeli rolníci z polí, aby si poslechli Inkovi rozkazy a rady. Každý kdo prišel musel na mostech platit mýto, ale zároven si mohl vybrat z obrovské škály výrobku a surovin, mezi nejoblíbenejší a také nejdražší patrila bavlna, barviva, chaluhy, mušle, maso a sušené ryby ruzných druhu.
Svátky, hry, tance a hudba
Inkové meli mnoho rozlicných svátku. Všechny se starostlive pripravovaly a byly spojené s trhy a oficiálním kalendárem.
Rok zacínal prosincem a delil se na 12 mesícu, z nichž byl každý pojmenovaný podle nejduležitejšího svátku.

prosinec kapak raimi nádherná slavnost
leden hucui pokoi malá zralost
únor hatun pokoi velká zralost
brezen paukar huarai kvetinové roucho
duben airihuai tanec kukuric
kveten aimarai zpev žní
cerven inti raimi slavnost slunce
cervenec kana huarkis ocištení zeme
srpen iapakis ocištení – obet
zárí koia raimi královská slavnost
ríjen auma raimi slavnost vody
listopad aiamarka pruvod mrtvých

Slavnosti trvaly nekdy jen jeden den jindy i týden. Behem techto slavností se ustavicne pilo. Porádali se slavnostní hry, které mely charakter olympiády (napríklad v prosinci se porádaly závody v behu atp.) a také hry detské.
Inkove meli jen málo hudebních nástroju a tancu, používali predevším pastýrské dechové a bicí nástroje (bubny, tamburíny, zvonky, mušle…)

Zlocin a trest
Rodicovská moc byla prísná a nedotknutelná, deti nemely svuj vlastní život a ucily se napodobováním dospelých.
Vražda, násilí, krádež, podvod, cizoložství a zahálka byly trestnými ciny s velmi prísnými tresty.
Napríklad vrahy Inkové kamenovali nebo házeli ze skály do more. Za nejpotupnejší zlocin se považovala krádež státního majetku. Opilství se trestalo jen tehdy, když se ho indián dopustil behem pracovní doby. A i zvírata byla pod ochranou zákona.
Výkon trestu se nazýval hihuaia. Vysokopostavený pachatel byl trestán mnohem prísneji než obycejný rolník. Mimo trestu smrti odsuzovali Inkové své provinilce k nuceným pracím ve vlhké džungli nebo na kokových plantážích nebo viníkovi udelili verejnou pohanu, které se všichni velmi báli, protože to znamenalo pohrdání celé spolecnosti.

Léciva, lékarství a kouzelnictví
Puvodní obyvatelé Latinské ameriky žili po celý život v poutech nadprirozených sil. Jakoukoliv chorobu zahánelo lécení jen ve spojení s magií. Je tedy jasné, že medicína a magie bylo velmi úzce spjaté, záríkávání a pouštení žilou bylo naprosto bežné. Zároven ale indiáni znali mnoho užitecných léciv, mnohé z nich jako je trba chinin ci velladona jsou stále bežné i v nynejším svete. Pacienti však stejne verili, že jen cáry je dokáží zbavit choroby.
O obycejných inckých nemocech toho víme jen velmi málo, ale nejhorší epidemie v jejich radách se rozproudily až po príchodu Španelu, kterí si z Evropy prinesli s sebou spoustu pro nás málo nebezpecných nemocí, které však Inky kosily po stovkách.
Inkové meli na velmi vysoké úrovni chirurgii, anestézii a další operacní metody. Provádeli i velmi težké operace mozku a amputace pro ne nebylo nic nového. Ke svým lékarským úkonum používali ruzné vetšinou kvalitní nástroje, jakými byly napríklad bronzové nože, skalpely, svorky, jehly a spoustu jiných.
Smrt
Inkové verili v nesmrtelnost, presneji v nezemrení. Pozustalí se oblékli do smutecních odevu, ženy si ostríhaly vlasy, zakryly tváre a všem prítomným nabízely jídla a nápoje. Okolo mrtvého tela se v prubehu pohrbu pomalu tancilo a ženy k tanci bubnovaly na bubínky a zpívaly písne mrtvých. Poté posadili zemrelého tak, aby se mu kolena dotýkaly brady, zahalili ho do košile a ovinuli šátky.
Své mrtvé pochovávali pod sklaní previsy do pripravených katakomb. Když clovek zemrel, stal se z nej huaka, božská, tajuplná bytost, mající carovnou moc. Tuto bytost nemohl nikdo urazit.

Inkové
Všechno pod sluncem bylo Inkovo a každý to vedel a uznával. Sapa Inka byl potomkem všemohoucího boha – stvoritele. Patrila mu zeme, lidé, zlato i zvírata. Jeho moc byla neomezená a jeho ríše byla pravou theokracií.
Moc Inky držely na uzde dva faktory. Vliv starých mravu a strach pred povstáním. Jeho božskost byla totiž nehmatatelná a obzor radových obyvatel ríše byl omezený. Proto musel Inka vládnout tak, aby nedošlo k rebeliím. Stát tu nebyl pro lid, ale pro Inku, nikdo mu nebyl roven. Po státních cestách smeli obyvatelé precházet jen s povolením Inky. Museli ho respektovat a být mu oddáni na život a na smrt. Inka po nich požadoval úplne všechno a na oplátku je chránil pred nedostatkem.
Inkova hlavní žena se nazývala koia (královna) a byla Inkovou sestrou. Jen Inka si smel vzít za ženu rodnou sestru. Mimo koie mel Inka mnoho vedlejších žen a stovky konkubín – pallas, které privedly na svet nespocetné množství detí z královskou krví. V incké ríši nebylo jasne dáno nástupnictví, vládce se vždy rozhodl pro nejschopnejšího syna koie.
Výchova mladého Inky sestávala ze studia státního jazyka, slunecního náboženství, uzlového písma kipu a dejin, které vyucovali mudrci. Inka cvicil i se zbraní. Mimo to princové a mladí šlechtici provázeli starší úredníky na dlouhých inspekcních cestách.
Když mladý šlechtic dosáhl ctrnácti let, oblékl si v rámci šestidenního obradu první nohavice, pri této príležitosti byla obetována lama a její krví byla potrena chlapcova tvár. Poté složil slib vernosti Inkovi, dostal štít, stríbrem vykládaný cep a prak, tím se stal clenem Inkovi gardy.

Seznam inckých panovníku:
1. Manko Kapak 8. Virakoca Inka
2. Sinci Roka 9. Pacakuti Inka Lupanki
3. Ljoke Iupanki 10. Topa Inka Lupanki
4. Maita Kapak 11. Hvaina Kapak
5. Kapak Lupanki 12. Huáskar
6. Inka Roka 13. Atahualpa
7. Iahuar Huakak

Po dvoudenním pustu nového Inka slavnostne „korunovali“ celenkou zdobenou strapci. Pilo se, oslavovalo a tancilo. Vzdával se hold mrtvému Inkovi a podle zvyku nový Inka položil základní kámen nového nádherného domu ve stredu Cuzca (hlavní mesto). Jeho hlavní žena, už dávno za nej provdaná, se stala koiou, Inkovi však pribyly ješte jiné vedlejší ženy. Tímto dnem zacal Inka žít a vládnout jako buh.

Cuzco, centrum ríše
Hlavní mesto Cuzco, nacházející se ve výcce 3600 metru nad morem, bylo ohraniceno ze trí stran vrchy a na jihovýchode prechází v širokou planinu, z cásti úrodnou, z cásti bažinatou. Mesto a okolí bylo zavlažováno dvema ríckami.
Cuzco se delilo na Hannan(horní Cuzco) a Hurin (dolní Cuzco). Šlechta a ostatní privilegované vrstvy sídlily v Hurinu, kde všechny ulice ústily do dvou hlavních námestí.
Domy byly jednoposchodové, významnejší dvou- až tríposchodové. Nejduležitejší budovy stály ve stredu mesta na hlavním námestí Hauika pata (námestí radosti), z nichž nejduležitejší a nejvetší byl chrám slunce.
Voda zde tekla v kamených rourách, které byly vedené stredem silnic. Na cistotu a nezávadnost vody byl kladen velký duraz.
Nejhonosnejší stavbou Cuzca byl Kuri – Kanca (Zlatý dvur), na tomto míste postavil první Inka Manko Kapak svuj dum. S Kuri – Kanca sousedil chrám slunce. Bylo to šest vetších staveb – chrámy zasvecené slunci, mesíci, hvezdám, bleskum, duze a obydlí knezu – uzavírajících slunecné pole, uprostred nehož vyveral pramen. Evropané nejvíc ze všeho obdivovali zlatou zahradu uprostred Kuri – Kance, ve které se nacházelo napríklad dvacet zaltých lam s mládaty a zlatí pastýri v životní velikosti mající v rukou praky a palice. Zlatem byla pokryta vetšina královských staveb Cuzca, i proto bylo ve meste mnoho zlato- a stríbrotepcu.
Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z príslušníku mnoha kmenu, ale každý z techto kmenu mel svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich príslušníky i ve velkém davu.

Architektura
Incká architektura se vyvinula z obydlí obycejných rolníku. Domy s jednou místností, které ve ctverci uzavíraly spolecný dvur, se staly základní bunkou pro výstavbu mest, která se stavela podle pravoúhlého plánu.
Plán Cuzca se stal oficiálním schématem mesta pro celou ríši. Ulice vycházely z hlavního námestí, kde se nacházely nejduležitejší budovy – tupá pyramida slunecního chrámu, palác, kde bydlel Inka pri návšteve mesta a další predevším administrativní budovy.
Velká vetšina mest ležela na úpatí vrchu, na kterém se nacházela pevnost. Odtud se v prípade války bránilo mesto pod ní.
Bylo by únavné vyjmenovávat obrovskou spoustu príkladu incké jednotné architektury. Žádný jiný národ nedokázal vybudovat taková mesta na tak rozsáhlém území a v natolik odlišných geografických podmínkách jaké mela ríše Inku. A pri tom gigantické kvádry (cca 20 tun) používané pri stvabe velkých budov a opevnení dopravovali indiáni bez tažných zvírat pouze vlastní silou a dumyslností.
Inkové používali kemenná kladiva, která zhotovovali z težkého jemnozrnného kamene jako hematit, bazalt atp. Kvádry lámali tak, že našli na skále trhlinu, tam vyvrtali nekolik der a vrazili do nich drevené kuly nasáklé vodou, které zvetšením svého objemu skálu roztrhly. Napríklad v Huaccote dobývali cerný andezit a v Rumicolke zase jemnozrnné kvádry.
Víme, že indiáni nepoužívali koleso, místo nej používali drevené a kamenné válce, ruzné páky a lana. Pred pocetím stavby vetšího objektu také zhotovovali pomerne verné modely. Stále nám však zustává skryto, jak indiáni merili. Jediné co víme, že k jednodušším merením používali ruce, nohy a jiné cásti tela, záhadou však zustává jak merili vzdálenosti vetší.

Kov a jeho zpracování
V ríši Inku se težilo mnoho zlata, ale i jiných kovu (bronz, med, cín a další). Zlato, železo a med se težily v Andách. Zlato se tavilo do prutu na vysokých vrších, kde byly pece na drevené uhlí. Tyto pece byly otocené smerem k východu (k pasátum) a rozdmíchávané obrovskými mechy. Inkové znali zpracování zlata litím, tepáním, letováním a nýtováním.
Inkové si také velmi vážili stríbra, které však ve vlhkém andském prostredí rychle ztrácelo lesk. Své nástroje nejcasteji vyrábeli ze slitin cínu a ozdoby ze zlata a stríbra.

Tahuantin – suiu (4 cásti sveta)
Všechny cesty vedly do Ríma a všechny incké dopravní tepny se sbíhaly v Cuzcu. Hlavní námestí také urcovalo hranice „4 cástí sveta“, provincií, ze kterých Tahuantin – suiu (tak znel oficiální název ríše) sestávalo.
Provincie rozkládající se na východ od And až tam, kde zacínaly pralesy, se nazývala Anti - suiu. Do džungle vedly dláždené cesty a Inka zde udržoval vojsko ve stálé pohotovosti, kvuli hrozícímu nebezpecí útoku divokých kmenu. Administartivním strediskem provincie Anti - suiu bylo mesto Paucartambo.
Druhá provincie ležela na západ od Cuzca a nazývala se Kunti – suiu. Administrativním strediskem této provincie bylo Paurictampu. Toto uzemí zahrnovalo pás zeme mezi Cucem, Tichým oceánem a dnešním Chile a Limou. Do Kunti – suiu patrila i holá andská vysocina, pobrežní poušte a také slavný Pacamak – sídlo boha stvoritele.
Kolja – suiu byla tretí nejbohatší a nejvetší provincií, jejíž území se rozprostíralo na jihovýchod od Cuzca. Do této oblasti patrila také pravlast Inku v okolí jezera Titicaca (dnešní pomezí Bolívie a Chile) a hornatá cást Argentiny.
Cinca – suiu byla ctvrtou a poslední „cástí sveta“ spravovanou z mesta Rimacpampa. Rozprostírala se na severozápad a patrila do ní andská oblast mezi Cuzcem a Quitem. Tato druhá nejvetší provincie se nazývala podle jezera Cincaikoca, druhého nejvetšího jezera Jižní Ameriky.
V cele každého suiu stál místodržící královského puvodu, který byl zodpovedný pouze Inkovi.
Úrad místodržitele byl dedicný a jeho zastánce sídlil v Cuzcu nebo v jednom ze ctyr administrativních center provincií.
Ve „4 cástech sveta“ byly pod prísnou kontrolou i ženy. Když devcata dosáhla deseti let, spocítali a rozdelili je podle krásy a talentu. Puvabné a nadané vybrali, predvedli pred kuraku a poslali je do Cuzca, kde se znich staly vyvolené. Ty, které nevybrali se nazývali „zbytková“ devcata. Vyvolená devcata žila pod prísným dozorem a v klášterní odloucenosti se ucila tkát a varit, nebo byla zasvecována do rituálu slunecního náboženství. Z techto se poté staly služebnice slunce. Ty, které nebyly ve službách slunce, se vetšinou staly spolecnicemi Inky nebo manželkami vojevudcu a vysokých hodnostáru. Pokud se neprovdaly, dostaly hodnost mama – kona a staly se vychovatelkami nových vyvolených.
Pri získání nových území si mohli noví Inkovi poddaní ponechat svuj odev i jazyk. Pro všechny bylo povinné slunecní náboženstvi a všichni úredníci se museli naucit kecuánsky.

Cesty
V incké ríši byly dve hlavní cesty – královská a pobrežní. Královská cesta merila 5.200 km a pobrežní 4.000 km. Mimo techto hlavních dopravních tepen existovalo mnoho menších cest, které spojovaly pobrežní cestu s cestou královskou. Inkové meli i takzvané zlaté cesty a cesty vojenské.
Nejvýše položená známá incká cesta vedla okolo vrcholu hory Salcantay ve výšce 5.000 metru nad morem. V blízkosti velkých mest byly cesty dláždené a všude okolo cest stály milníky.
Cesty mely vždy nejaký úcel, sloužily predevším dobývání a kontrole podmanených oblastí. Nemohlo vypuknout ani to nejmenší povstání, aby se o nem nedostala zpráva do hlavního mesta a vojsko se nevydalo na pochod potlacit nepokoje. Hlavním cílem inckých cest bylo predevším co nejrychleji dopravit vojsko na bojište nebo potraviny a ostatní suroviny do mest. Nekteré spojovací cesty pocházely už z predincké doby. Inkové budovali své cesty prevážne v roklinách, otesali bocní steny a podepreli je opracovanými kameny.

Mosty
Most patril k nejvetším vymoženostem incké ríše a jeho poškození se trestalo smrtí. Existovalo mnoho druhu mostu – visuté, pontonové, nosníkové i prechody z kamenných kvádru. Každý most mel své specifické jméno a jejich spolecný název byl caka.
40 velkých a 100 malých mostu se vysmívalo propastím, které se inkum postavily do cesty. Inkové meli nedostatek dreva a neznali oblouk, tak jim nezbývalo nic jiného než stavet mosty visuté. Obyvatelé obce, která ležela nejblíže mostu meli povinnost každé dva roky vymenit nosná lana. Jiné mosty zase spocívaly na cluncích zhotovených z trávy. Jeden z takovýchto pontonových mostu se nacházel i na odtoku jezera Titicaca. Na každém moste se vybíralo mýtné, které vetšinou platilo pro nižší vrstvy obyvatelstva.

Stanice Tampu
Ríše, které budovaly cesty, zrizovaly i odpocinková místa. Nejinak tomu bylo u Inku, ti nazývali svá odpocinková místa tampu.
Byly to budovy vzdálené od sebe 19 – 28 km. Byly hojne zásobené vším co okolní oblasti nabízely. Tampu byly státní a mohli jich užívat jen ti, kterí cestovali na úrední príkaz. Ani cestu nesmel nikdo používat bez povolení. Udržováni tampu patrilo k povinnostem obce, která s ním sousedila.

Doprava
Prvním nosicem bremen byla žena. Lamy se požívaly v míru i ve válecném stavu hlavne na dopravu velkých nákladu. Karavany sestávaly z 25.000 lam a každá z nich mohla unést okolo 36 kg a ujít za den asi 16 km. Clovek však lamu prekonával a to hlavne v peruánské vysocine, proto se sní strídal pri doprave nákladu. Lama se nepoužívala ani jako tažné ani jako jezdecké zvíre.
Naproti tomu byla nosítka známá po celé ríši. Tento dopravní prostredek byl vyhrazený pro šlechtu a pro Inku. Lodní doprava nemela v inckém státe vetší význam. Nejvetším vodním dopravním prostredkem peruánských indiánu byl balzový vor, který zhotovovali z kmenu stromu Ochroma lagopus. Pobrežní národy používaly také lodky z trávy – „vodní koníky“. Indiáni na nich veslovali sedíc jako jezdec na koni.
Atahualpa, poslední Inka vubec nepredpokládal, že by Španelum mohly prijet posily po mori a to byl jeho smrtelný omyl.

Poslové – caski
Inkové vymysleli nejlepší systém poslu, jaký si jen mužeme predstavit. Bežci byli tak rychlí, že se Inka dozvídal o událostech v ríši v nejkratším možném case a nezáleželo jestli byl od místa události vzdálen 300, 500 nebo 800 km.
Caski (štafetoví bežci) prekonali vzdálenost z Quita do Cuzca po horské ceste nacházejíci se ve výšce 2.000 – 5.000 metru nad morem za pet dní. Denne ubehli asi 400 km. V jednoduše postavené chate (okla) s postelí a krbem bývali vždy dva kurýri. Takovéto stanice byly na cestách asi v 2,5 km odstupech. Trénovaní bežci z obce, pres kterou cesta procházela, tam ocekávali príchod kolegu ze sousední stanice. Poslové meli služební oznacení a už od útlého detství trénovali v behu po horských cestách.
Caski, dokonale vytrénovaný atlet ve velké nadmorské výšce mel mimorádne vyvinuté plíce. V každé okle meli dva indiáni dokonale zásobení potravinami 24 hodinovou službu. Každý prebehl svuj úsek co nejrychleji a bez zastávky.
Poslové meli 15-ti denní služební pohotovost. Jejich povinností behem této doby bylo strežit cestu, prevzít ze sousední stanice kipu s ustním poselstvím a ze všech sil bežet k nejbližší stanici. Pokud posel zprávu nedorucil nebo ji vyzradil nekomu nepovolanému byl potrestán smrtí.

Uzlové písmo kipu
Kipu (uzel), které si kurýri odevzdávali, se podobalo písmu. Kipu ale tak úplne písmem nebylo a zároven nebylo ani vynálezem Inku. Byla to jen pomucka. Zauzlené šnury, sestavené podle desítkové soustavy, se vždy podávaly s ústním poselstvím, bez neho by byly nesrozumitelné.
Uzly znamenaly císla. Každý místodržící mel k dispozici vykladace kipu, jehož povinností bylo uzlovat zprávy a pamtovat si co každý uzel znamená. Všechno melo svuj význam, barvy šnur, zpusob uzlování, mezery mezi uzly…
Kipu nesloužilo jen statistickým úcelum, ale k zapamatování historických událostí. Problémem však bylo, že vykladaci písma kipu postupne vymírali až nakonec tomuto uzlovému písmu nikdo nerozumel.
Války a dobyvacná tažení
Incký stát spocíval na stanovisku, že válka je prirozeným stavem. Výbojum vdecil za nová území a rozpínal se na úkor sousedu.
Každý schopný indián byl povinen sloužit ve vojsku a musel se naucit zacházet se zbraní. Pokud musel rolník vymenit pole za bojište, ponechal si bežný odev, jen na hlavu si nasadil drevenou nebo trtinovou prilbu s cervenými vlnenými strapci, na které byl namalovaný totem. Jeho výstroj se skládala z bavlnené vycpané kazajky a z desticek tvrdého dreva conta, které mu chránily záda. Vojáci nosili okrouhlé nebo ctvercové štíty zdobené geometrickými obrazci, které oznacovaly jejich príslušnost k nekteré jednotce. Na vetší vzdálenosti používali praky (luky neznali). Když se neprítel priblížil na deset kroku, vrhali na nej vojáci dvoumetrové oštepy s kovovým nebo v ohni tvrzeným hrotem a potom zblízka útocili hvezdicovitými cepy nebo krátkými meci.
Vrchním velitelem armády byl Inka, který se pred bitvou zpravidla radil s veštci. To byli odborníci ve veštení z plic z posvátných lam. Za živa vytrhli ze zvírat plíce, foukali do jedné cévy a z nejasné cévní kresby predpovídali výsledek bitvy.
Pred válkou svolali vojevudci podle desítkové soustavy vojáky a pridelili je do oddílu podle príslušnosti k ailju. Když indiáni uvideli neprítele, snažili se udelat co nejvetší hluk, aby mu nahnali strach, pak se pustili do boje. Bojovali, aby zvitezili. Útocili vetšinou pri úplnku a zrídkakdy bojovali déle než dvacet dní, v cerné noci se do boje poušteli velmi neradi. Inkové byli velmi krutí a do príchodu Španelu vyhráli snad všechny bitvy. Za zabití neprátel byli inctí válecníci vyznamenáni. Z hlav neprátel si delali trofeje jako napríklad nádoby na pití a ze zvlášt nenávidených neprátel stahovali kuži za živa.

Režim a vclenování dobytých oblastí
Inkové meli tendence organizovat vše s cím prišli do styku, tedy i vojenská tažení a dobývání. Když Inkové zacli podnikat své výboje, byla jejich budoucí ríše ješte roztríštená na neuveritelný pocet kmenu s ruznými jazyky a zvyky. O pár set let pozdeji patrily všechny tyto kmeny do jednoho z nejvetších státních celku, který byl kdy vytvoren.
Inkové dobývali postupne. Príslušníky nove dobytých národu spocítali a zaznamenali do kipu, pokud se mezi temito novými cleny incké ríše našli nejací rebelanti, byli okamžite povraždeni. Mravy a zvyky ostatních však Inkové respektovali, úredníci se pouze museli naucit kecuánsky.
Incký kult slunce zatlacil všechny ostatní náboženství a všude byla zavedena ailja. Pokud se obyvatelstvo nechtelo prizpusobit, bylo presídleno a nahrazeno spolehlivejšími kmeny.
Zalidnování rídce obydlených a neobydlených oblastí, udržování cest a mostu, to všechno bylo zárukou jednoty a síly ríše Inku. Meli nejen vítezit, ale i dobytá území vclenit do své ríše.

5. ÚPADEK A ZÁNIK

130 pešáku a 40 jezdcu s nekolika malými dely prekrocili Andy a postavili se proti Inkovi (5000-cová armáda) v bitve trvající 33 minut dobyli mocnou inckou ríši. Jak to bylo možné?!?
Roku 1492, za vlády výbojného Huainu Kapaka, dosáhla incká ríše nejvetší rozlohy. Tento panovník, který byl nekolikrát poražen pri pokusu podmanit si obyvatel džungle, stanovil hranice ríše na severu rekou Ancasmayo (10 stupnu severní šírky) a na pobreží mestem Tumbes (30 stupnu jižní šírky).
Ten samý panovník se na prahu své smrti nebyl schopný rozhodnout, kterého ze svých synu jmenuje svým nástupcem, a než se k tomuto rozhodnutí dobral, tak zemrel. Nad celou Jižní Amerikou se v té dobe vznášela chmurná predtucha, soucasne vypukla neznámá epidemie, která zabíjela obyvatelstvo, s nejvetší pravdepodobností se jednalo o cerný kašel, který dovlekli Španelé.
Po smrti Huaina Kapaka považovala vetšina za následníka trunu Huáskaia, který sídlil v Cuzcu. Ale mezi Inkovými potomky se nacházel i Atahualpa, který pocházel z dnešního Ekvádoru. Mezi bratry vznill spor o trun, který prerostl v pet let trvající obcanskou válku a skoncil vítezstvím Atahualpy. Po tomto vítezství poslal nový Inka do Cuzca své vojevudce, aby vyvraždili všechny Huáskaiovi stoupence a pripravili mesto na jeho príchod. V tu dobu presneji 13.5.1532 se v Túmhese vylodil Francisco Pizarro se svou malou armádou. Inku zastihla tato zvest v Cajamarce.
Z kipu se dal vycíst presný pocet mužu a zvírat (mysleli si, že je jezdec s konem srostlý). Inka mel o beloších špatné zprávy, zprvu je považoval za bohy, kterí ho prišli doprovodit na trun, ale pak se dozvedel o znásilnení slunecních pannen v Caxase a iluze o bozích se rozplynula. Nepocítal s tím, že by Španelum mohla prijet pomoc po mori a tak mel jednoduchý plán. Chtel je vlákat do jednoho z vnitrozemských mest a tam se s nimi vyporádat. Proto príliš lehkomyslne prijal pozvání na stret s Franciscem Pizarrem na hlavním námestí Cajamarky. 16.2.1533 se Inka se svou ozbrojenou stráží objevil na hlavním námestí v Cajamarce, kde už na nej cekal jen výstrel z dela a masakr.

Po dobytí incké ríše
Španelské království respektovalo postavení a hodnosti inckých panovníku, potvrdilo jejich postavení a uznalo jejich privilegia, ale jezuité vychovávali jejich deti v duchu latinském, španelském a v duchu katolicismu. Jedine obycejný lid si zachoval své zvyky, víru i jazyk. Incká šlechta zacátkem 17. století úplne asimilovala s novou španelskou komunitou.
Na zacátku španelské kolonizace se indiáni v podstate smírili se svým osudem, protože proti technologicky vyspelejším Španelum nemeli šanci na úspech, ale i presto se o svržení jejich nadvlády nekolikrát pokusili, ale bezúspešne.

6. ZÁVER

V této práci jsem se pokusil zmapovat zpusob života a osudy civilizace, která dokázala vytvorit jeden z nejvetších státních celku na svete. Nechci ji srovnávat s civilizací západní ani s žádnou jinou. Jen si myslím, že je duležité, abychom se poucili z chyb našich predku a dokázali uznat svou vinu na znicení nejen této, ale i mnoha jiných civilizací, které jsme nemeli znicit nebo pretvorit, ale pokusit se s nimi žít ve vzájemném míru a porozumení. Možná jsme se totiž mohli naucit spouste veci, které jsou dnes už jen nevyrešitelnými hádankami.





Zdroje informací použitých v této práci:

Literatura:
Rodinná encyklopedie svetových dejin, Reader´s digest výber, Praha 2000

Sedmdesát divu sveta – osudy slavných stavebních památek, Slovart, Praha 2000

Aztékové – ríše krve a lesku, Gemini, Praha 1993

America´s first civilization, American heritage publishing, New York 1968

Atlas of ancient America, Facts on file publication, New York 1986

Internet:
http://www7.yo.cz/pages/ageofkings/slunecni.html

http://www.tady.cz/amerika2001/peru/narodyperu2.html

http://esoteric.mysteria.cz/america.htm

http://mujweb.cz/veda/civil/




OBSAH:

1. ÚVOD
2. PREDINCKÉ CIVILIZACE
3. DEJINY INKÚ KORENÍ V MÝTECH A POKRACUJÍ V LEGENDÁCH
4. JACÍ BYLI A JAK ŽILI OBYVATELÉ INCKÉ RÍŠE
5. ÚPADEK A ZÁNIK
6. ZÁVER



Diskuse

Buď první, kdo se vyjádří k tomuto příspěvku (0)