NAJVÄČŠIA DATABÁZA
ŠTUDENTSKÝCH REFERÁTOV NA SLOVENSKU

Nájdi si dokument, ktorý potrebuješ v inom jazyku: SK CZ HU

Celkom referátov: (12384)

Prihlásenie Prihlásenie Registrácia
Pridaj svoju prácu

I. MEZOPOTÁMIE - stručný přehled dějin

Odoslať známemu Stiahnuť Nahlásiť chybu Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)

Oblasť:Dejepis

Autor: antiskola@antiskola.eu

Počet slov:8673

Počet písmen:43,794

Jazyk:Český jazyk

Orient. počet strán A4:24.33

Počet zobrazení / stiahnutí:3698 / 6

Veľkosť:52.29 kB

I. MEZOPOTÁMIE - strucný prehled dejin


Mezopotámie / =Mezirící, z rec. mesos – uprostred, potamos – reka / - území v povodí stredního a dolního toku rek Eufrat (Furát) a Tigris ( Didžlat), zhruba na území dnešního Iráku a Kuvajtu.
První zemedelci se v severní Mezopotámii zacali usazovat pocátkem 6. tis. pr.n.l.; na jižních úrodných naplaveninách, kde takrka neprší, až na prelomu 6. a 5. tis. pr. n.l. Od konce 5. tis. vývoj smeruje ke vzniku velkých mest, ve 4. tis. nabývá duležitosti stavba chrámu (Uruk, Eridu).
První obyvatelstvo, od nejž máme písemné památky byli Sumerové, kterí do oblasti prišli v 2. polovine 4. tis.odnekud ze severovýchodu. Žili v rade menších mestských státu, napr. Kiš, Nippur, Lagaš, Ur, Uruk, Umma. Jádrem každého mesta byl chrám, který byl centrem veškerého života. Celé mesto bylo pokládáno za majetek boha a všichni obyvatelé vykonávali své cinnosti v jeho službách. Nejduležitejší postavení melo v ranných státech knežstvo; takovouto formu vlády oznacujeme jako theokracii (z rec. theos – buh, kratein – vládnout ). Postupem casu se vytvorily nová centra politického a hospodárského života – paláce, sídla vládcu. Svetská moc se oddelila od knežské a panovník zacal být považován za zástupce boha na zemi.
V 1. pol. 3. tis. do jižní Mezopotámie pronikaly semitské kmeny. Semité postupne nabývali hlavne v mestských státech na severu Sumeru znacného vlivu. Asi roku 2340 se v Uruku a Kiši zmocnil vlády úredník semitského puvodu, vládnoucí pod jménem Sargon. Podmanil si všechna sumerská mesta, zmocnil se i nekterých dalších území a založil tak nejstarší mocnou ríši v Mezopotámii, nazvanou dle hlavního mesta Akkad. Akkadská ríše zanikla pak kolem roku 2200, kdy jižní Mezopotámii ovládli Gutejci. Koncem 22. stol. byli Gutejci vyhnáni a vlády se zmocnili vládci z mesta Uru, jejichž vláda predstavovala jakousi sumerskou renesanci. Do zeme však postupne pronikali semitští Amorité, kterí na prelomu 3. a 2. tis. ukoncili moc vládcu z Uru.
V této dobe vzniká také na severu první mocný stát – staroasyrská ríše, jejímž hlavním mestem byl Aššur. K jejímu oslabení pozdeji prispel zejména babylónský král Chammurapi a následne ješte pronikání churritských kmenu z oblasti jezera Van v dnešní východní Anatolii. Tito se usazovali v severní Mezopotámii a Sýrii a asi ve 2. pol. 17. stol. zde vznikla mocná ríše Mitanni.
Na jihu Mezopotámie se v 2. tis. stala nejmocnejším státem Babylónie ( Starobabylónská ríše - Chammurapi ). Za jeho nástupcu ríše postupne slábla. K tomu prispívalo i stehování Kassitu z pohorí Zagros do jižní Mezopotámie. Pocátkem 16. stol. Babylón dobyli a vyplenili Chetité. Toho využili Kassité, kterí zde postupne upevnovali svoji moc a doba jejich vlády ( Stredobabylónská ríše, 15. a 14. stol. ) znamenala rozkvet. Roku 1235 dobyli Babylón Asyrané a zpusobili tak pád kassitské dynastie.
V letech 1200 – 1000 pr. n. l. pronikaly do Mezopotámie kmeny Chaldejcu a Aramejcu. Pohyby techto kmenu znacne oslabily i Stredoasyrskou ríši ( Tiglatpilesar I. ). 911 – 612 – novoasyrská ríše ( Assarhadon ), nejvetší územní a mocenský rozmach asyrského státu. 612 Médové spolu s Babylónany dobyli Ninive a znicili tak asyrskou ríši.
Obnovitelem Novobabylónské ríše byl král Nabopolasar, který roku 626 vyhnal ze zeme Asyrany. Za jeho nástupce Nabukadnezara II. dosáhla ríše vrcholu své moci. 539 Babylónii ovládl perský král Kýros.





II. MEZOPOTÁMIE – svet bohu a démonu

1. VZNIK NÁBOŽENSTVÍ A PREDSTAVY O “NEBI”

Clovek si zacal všímat okolního sveta, videl vznik a zánik rostlin, zvírat i lidí, mnoho prírodních jevu opakujících se v pravidelných intervalech, poznal blahodárný vliv i nicivou sílu prírodních sil, aniž by si toto dovedl rozumem vysvetlit. Proto zacal verit v nadprirozené síly a mocnosti. Dlouho veril v neco, co bylo nad možnosti jeho chápání, ceho se nekdy i bál, ceho prízen chtel získat., co jej obklopovalo a pronikalo tak, že tuto víru prijal jako názor na svet a jeho vysvetlení, jako své náboženství.
Duležitý byl kult života – zrození. Rodicka – matka privádející na svet nový život se stala symbolem života samotného. Proto si clovek vymodeloval z hlíny sošku ženy, která tento princip znázornovala. Tyto figurky dostaly pozdeji název venuše. V mezopotámské oblasti jich byla z predsumerské doby nalezena celá rada. Všeobecne v nich byl spatrován idol božské matky. Jedna z teorií však tvrdí, že by mohlo jít o vyjádrení jakési nadosobní moci, která mela uchránit plodnou sílu zrna od žní do setby ( v nálezech z ukrajinské Tripolje bylo do hlíny pridáno zrní, zkosené nohy sošek mohou napovedet, že byly zakládány do hromad zrní ).
Predstavy o božských bytostech se postupne vytvárely jako paralela ke zkušenostem spíše ze spolecenského života. Z toho, co videli kolem sebe – jakousi organizaci a rád, bez kterých by se vše promenilo v chaos – lidé usuzovali, že celý svet i vesmír musí být nejak a nekým rízeny, mocnými bytostmi, odpovednými za jednotlivé úseky dení na zemi i v nebi. Verili, že vše, co existuje na zemi, je pouze méne dokonalým dorazem a kopií toho, co existovalo již dríve na nebi. A také vše, co se deje na zemi, se již dríve delo na nebi. Pravzory i osudy všech veci pozemských jsou urceny ve hvezdách a jejich seskupeních. Hvezdy mely urcující vliv a veci pozemské sledovaly pouze jejich pohyb. Z tohoto pohybu bylo možno tedy poznat i predvídat osudy všeho na svete.
Nebe a zeme tvorily fyzickou jednotu. Nebe bylo jako dutá polokoule z tvrdých kamenu, postavená na zemi, která mela tvar desky a plula ve vesmírném oceánu. Melo tri poschodí, ve kterých bydleli bohové a obyvatelé zeme mohli videt jen nejnižší klenbu nejnižšího poschodí, na kterém byly hvezdy a okna, jimiž padal déšt. Zeme mela také tri vrstvy, od vesmírného oceánu byla oddelena hrází a na okrajích mela dve hory – za východní slunce vycházelo a za západní zapadalo. Horní vrstva byla obydlena lidmi, ve druhé bylo sídlo boha Enkiho, v dolní byla ríše mrtvých s palácem obehnaným sedmi hradbami, ve kterém žil buh Nergal s bohyní Ereškigalou a 600 podzemními duchy.
Nad celým tímto svetem vládli bohové s nejruznejšími vlastnostmi, kterí v podstate predstavovali ruzné prírodní síly a jevy. Meli bud lidskou podobu, nebo byli kombinací fantastických zvírat.
Už ve III. tis. meli Sumerové na sta vetších ci menších bohu. Jeden z dochovaných seznamu jich eviduje približne 2500.
Sumerové dávali bohu název dingir, akkadští Babylónané a Asyrané ilu. Oba výrazy se psaly stejne, klínovým znakem pro hvezdu; ten také predcházel jako determinativ vlastnímu jménu boha. Pri umeleckém zobrazení bohy vyznacovala tiára s rohy. Na reliéfech mezních kamenu – kudurru, byli znázorneni každý se svým symbolem.
V cele stála trojice bohu, známá už ze sumersko-akkadských dob – ANU, ENLIL, EA. Druhou duležitou trojicí byla hvezdná božstva - UTU, NANNAR, IŠTAR. Dále NINURTA, NERGAL, ADAD, MARDUK, NABU.
Krome hlavních bohu melo každé mesto svého zvláštního boha, nebo speciálne uctívalo nekterého z hlavních bohu. Které mesto si získalo vedoucí postavení, toho buh byl nejvyšším bohem celé zeme ( napr. za Nabukadnesara to byl babylónský Marduk, nazývaný též BÉL cili Pán ).
Prostredníky mezi bohy a lidmi byli kneží. Významnou úlohu hrály i ženy - knežky. Zástupcem boha na zemi byl král, který se považoval za panovníka z boží milosti a vládl neomezene, absolutisticky a despoticky. Jeho hlavní povinnosti byly pecovat o kult bohu a neustále zvetšovat ríši.
Chrámy = zikkuraty – tvar veže – umelé hory. Tento tvar pocházel již od Sumeru, patrne proto, že dle náboženských predstav, které si prinesli ze své puvodní vlasti, bohové žili v horách. Jelikož v mezopotamské rovine hory nebyly, bylo nutno je postavit. Mely dva nebo tri stupne, na které se vystupovalo po trech schodištích vedoucích k bráne v prucelí prvního stupne. Na nejvyšším stupni byla svatyne, která je nekdy pokládána za zvláštní stupen. Jednotlivé stupne mely ruzné barvy, postupem casu jich pribývalo a stoupaly také více do výšky. ( Nejvetší a nejznámejší zikkurat, který dal postavit Nabukadnesar II. v Babylóne, jich mel sedm. )








2. HLAVNÍ TROJICE BOHU

Mezopotámské náboženství se projevilo jako jedno z nejkonzervativnejších na svete. Mezopotámská “božská trojice”, ke které byla nekdy pripocítávána i bohyne Nirchursag, byla uznávána až do konce babylónského kulturního života, tedy do pocátku našeho letopoctu. Po celou tu dobu také zaznívaly z chrámu stejné modlitby, které vznikly nejméne již ke konci III. tisíciletí.



AN / akkadsky ANU

Byl jakýmsi “nejbožštejším bohem”. Psal se znakem pro hvezdu, jemuž jako determinativ predcházela opet hvezda. Byl “bohem nebe”. V predstavách starých Sumeru byl nesmírne vzdálený, nemeli o nem ani konkrétní predstavu.
Nemel ani svuj zvláštní symbol, na meznících byl znázornován pouze božskou tiárou položenou na oltáríku. Anovým císlem byla šedesátka, princip šedesátinného systému. Nemel žádnou zvláštní funkci a byl tedy pomerne zrídka vzývám zvláštní modlitbou.
Kult Anuv nebyl príliš rozšíren, hlavní svatyne, nazývaná EANNA, tj. “dum nebes” nebo “dum Anuv”, byla v Uruku. Platil za boha neprátelsky naladeného vuci lidem (epizoda z eposu o Gilgamešovi, kdy An chtel dát na žádost Ištarinu hrdinu usmrtit nebeským býkem ). Zákonodárci jej kladou na cestné místo v prologu jako hlavního boha ( Urnammu, Chammurapi).
Za manželku mel Antum, pozdeji Innanu.



ENLIL “pán ovzduší” / v akkadských textech casto jako BÉL, tj. “pán” nebo “hospodin”

Byl sumerským národním bohem, vedle nehož je An pokládán za jakéhosi boha na odpocinku. Enlil je zminován již v nejstarších textech ze Šuruppaku a Džemdet Nasru. Prvorozenec boha Ana, se kterým mel spolecný i symbol – božskou tiáru na oltáríku. Jeho císlem byla padesátka, zastoupení desetinného systému.
Jeho hlavní svatyní bal chrám E – KUR, tj. “dum-hora”, jakási naše “Svatá hora”, který stál v Nippuru.
Jako držitel “tabulek osudu” vedel, co svet postihne, a podle toho rídil plodivou sílu prírody i životy lidí. Byl krutým bohem prinášejícím zmar, podléhaly mu také zhoubné živly jako boure, povodne a jiné katastrofy. Melo se mu za zlé, že nezabránil zkáze mesta Uru a že byl puvodcem potopy, jak praví legenda. Považovali jej také za velmi prísného, trestajícího boha, jenž svým chováním verícím neumožnil, aby k nemu nalezli duveru.
Byl však i zastáncem porádku a tím také božstvem blahodárným :

“Bez boha Enlila,´Vysoké hory´,
nebyla by stavena mesta, nevznikla by sídla,
nebyly by zrízeny stáje, ovcín by nestál,
král by nevyrostl, veleknez se nezrodil,
ani knez – mach, ani veliká knežka
by nebyli urceni znamením z ovce,
delný lid by nemel správce, ani dozorce svého…
s vodami rek by neprišly záplavy,
morské ryby by nekladly v rákosí jikry,
nebeští ptáci by po celé zemi zustali bez hnízd,
mraky plující po nebi by nevydaly vláhu,
rostliny a tráva – okrasa rovin, by nevzešly,
obilí na polích a nivách by nemetalo,
stromy na horách a v hájích by nemely plody…”
S.N.Kramer, Historie

Za manželku mel bohyni Ninlilu






ENKI, tj. “pán zeme” / akkadsky EA

Vládl v Abzu – “sladkovodním oceánu” pod zemskou kurou. Jeho sídlo bylo v Eridu, dle “sumerské královské listiny” nejstarším meste. Zde mu byl zasvecen palác E – ABZU, tj. “palác hlubin”. Na meznících bývá znázornen v podobe beraní hlavy na oltáríku, který spocívá na hrbete kozoroha s rybím ocasem, tj. capricorna. Symbolické císlo byla ctyricítka, jako atribut mel pretékající nádobu.
Byl pánem vodních hlubin, uctíván predevším jako buh moudrosti, který naucil lidstvo remeslum, vedám a umením, napomohl prý i objevu písma. V jeho rukou byly také tzv. ME ( sumerský výraz, pro nejž není v moderních jazycích ekvivalent, znamená nejspíše neco jako “boží úradky” , jimiž je rízen los cloveka a okolního sveta. Z ruzných narážek v eposech a mýtech byl sestaven seznam nejméne o 65 výrazech. Jsou mezi nimi ruzné konkrétní i abstraktní pojmy, funkce a predmety, které jsou bohy dány jaksi “odjakživa” , tedy všechno, nac nemá vliv lidské snažení nebo co není obycejnému cloveku dostupné ).
Enki – Ea byl bohem dobrotivým, nejen jako dárce civilizacních vymožeností a životadárné vody, ale i jako zachránce lidstva, když - podle sumerské báje – prozradil Ziusudrovi rozhodnutí bohu seslat na zemi potopu a poradil mu postavit koráb.
Jako pán vodních hlubin mel ve své moci “vodu života” pro lécbu nemocných a zahánení zlých démonu, znal nejvhodnejší prostredky proti nemocím, neštestí a urknutí.. Jeho kneží byli proto také zaríkávaci a magickými lékari.
Ve skladbe o krásné Ninnu vystupuje jako dárce rychlého tehotenství a bezbolestného porodu :

“Enki pak sám do clunu vstoupil,
Ninnuu pritiskl k sobe a zlíbal,
Vystríkl séme své do jejího luna,
Ona jej prijala, Enkiho séme, do svého luna,
Jeden den znamenal její první mesíc,
Dva dny jí byly mesíci dvema,
Devet dnu bylo jí mesícu devet, mesícu ženství.
Ninnu jak … mast, jako ona mast,
Jak dobrá, královská mast,
Bohyni Ninkure vstup na svet dala.”

Za manželku mel Damgalnunu.



NINCHURSAG, tj. “paní horstva”

Sumerové v ní uctívali “matku bohu” nebo “matku všech detí”. Také cetní vladari ji nazývali svou matkou, která je živila svým “svatým mlékem”. Sídlila ve meste Adab, v chráme E – MACH, tj. “nejvetší, vznešený dum”. Byla znázornována jako bohyne s dítetem v nárucí, avšak také, zejména na meznících, ve forme oltárku se symbolem ve tvaru reckého omega (  ). Nekdy také mela jméno NIN – MACH, tj. “nejvetší, vznešená paní” nebo NINTU, tj. “paní, jež dává zrod”, ale i BABA - pozdeji mestská bohyne Lagaše, MAMA nebo MAMI.






3. TROJICE ASTRÁLNÍCH BOŽSTEV

V mezopotámském pantheonu hrála duležitou roli. K této triáde pristupuje i bohyne Innana, znázornovaná jako planeta Venuše.



NANNAR / akkad. SÍN ( puv. SU – ÉN ) - buh Mesíce

Zpravidla považován za syna Enlila a Ninlily. Byl znázornován jako mesícní srpek, který lidé v Mezopotámii, stejne jako dnes v Iráku, videli na obloze ve vodorovné poloze, jakoby bárku nebo býcí rohy. Proto byl Nannar také oznacován jako “býcek Enliluv”. Jeho symbolickým císlem byla tricítka jako pocet dnu v mesíci, nad jejichž dovršením vládne svými pravidelnými fázemi, které byly nazývány poetickými jmény. Pri novu predpokládali, že se buh odebral do podsvetí. Sledováním jeho promen se naucili delit cas a Sín se tak stal “pánem, urcujícím den, mesíc a rok”.
Jeho hlavní svatyne EKIŠNUGAL byla v Uru, ale také ba severu v Charránu byl chrám ECHULCHUL zasvecen jeho kultu a soucasne i kultu jeho syna, boha svetla a ohne Nuskua. Tento kult rozkvétal zejména za asyrských Sargonovcu a za novobabylónských vladaru.



UTU (jiný název BABBAR – “oslnive zárící” ) / akkad. ŠAMAŠ, tj. “Slunce” - buh Slunce

Syn bohyne Ningal, tj. “velká paní” a boha Nannara. Byl bohem vševidoucím a tedy i vševedoucím, který dokáže vše správne posoudit a patrí mu proto i funkce nejvyššího soudce.
Podobne jako Ovidius v príbehu o Phaetonovi, také Bybalónané meli svou predstavu nebeského vozky :

“Vychází Šamaš ven z veliké hory, z níž prameny prýští,
otvírá velikou bránu do zárící nebeské klenby,
žene se neznámým, dalekým krajem v bezpoctu casu,
prekrocí v dálce veliké more, jehož božští Igigi
podstatu neznají, na voze s príprežím jak ohen planoucím.”
B Meissner, Babylonien und Assyrien II.

Ráno vyjíždel z hor, vecer zapadal do more a v noci projíždel podsvetím, aby i mrtví meli svetlo a potravu.
Šamaš mel i své rádce – Nigzidu –“Právo” a Nigzisu – “Spravedlnost”.
Chránil obchodníky, plavce a lovce pri jejich celodenní pouti a nebezpecné práci, pomáhal slabým a nemocným prinášel uzdravení. Dovedl také predpovídat budoucnost.
Je znázornován slunecním kotoucem nebo v lidské podobe v tiáre se svazkem paprsku, vycházejících z ramen, s žezlem a prstenem jako odznaky moci. Jeho symbolickým císlem byla dvacítka.
V sumerském období mel mocnejšího soka v bohu Mesíce. V mocné božstvo vyrostl až u Babylónanu, byly mu postaveny chrámy v Sipparu a Larse, s názvem EBABBAR,tj. “palác oslnive zárící”.



IŠKUR / známejší pod akkad. ADAD (též RAMMÁN ) - buh prírodních živlu

Jeho kult pochází ze Sýrie a Malé Asie. Jako Iškur byl bohem pustošivých bourí, blesku, krupobití, záplav a morského príboje. Jako Adad mel i blahodárnou tvár zúrodnujícího dešte. Byl však obáván jako buh pusobící zanesení kanálu, presolení pudy a hlad. Bývá znázornován bud se svazkem blesku nebo se sekerou, na meznících zejména se symbolickým bleskem nad oltáríkem položeným pres hrbet býcka, jeho zasveceného zvírete. Symbolickým císlem byla šestka, východisko šedesátinné soustavy. Na astrálním nebi mu patrilo souhvezdí Havrana ( Corvus ) a hvezda Regulus v souhvezdí Velkého lva.
Jeho kult byl velmi rozšíren. Nejvýznamnejší chrámy mel v Bít-karkare a v Babylóne. V Aššuru mel dvouchrám spolecne s Anem, považovaným za jeho otce.




INNANA (z puv. NIN – ANNA – “paní nebes,bohyne”) / akkad. IŠTAR – bohyne lásky a rozkoše

Uctívána Ištar urucká (s chrámem E – ANNA ), akkadská, kišská, marijská, arbelská, aššurská a ninivská. V Nabukadnezarove Babylóne jí byla zasvecena Ištarina brána.
Uvádí se bud jako dcera Anova, Nannarova, prípadne Enkiova, jehož otcovství však nelze brát doslovne.
Nevíme, kdo byl jejím manželem, protože byla bohyní lásky a rozkoše, což se již v sumerských dobách nesrovnávalo s pevným poutem manželským. Její cetná dobrodružství byla obvykle pro partnera osudná. Dle jedné z verzí by však jejím manželem mohl být sám buh An.
Jako bohyne plodnosti prinášela zemi rozkvet a blahobyt. Byla však také i “paní bitev a boju”, v nichž lehce vítezí, i když její další cinnosti jsou veskrze mírové – tkaní a predení.
Jako patronka válecníku byla mužatkou. V babylónském hymnu se praví :

“Sedí-li u opojného nápoje, drží se, ac žena, jako zdatný muž.”
G. Reisner, Sum. Babyl. Hymnen

V astronomii predstavovala Venuši, ve které videli v Mezopotámii “horící pochoden nebe i zeme”. Vecer byla ženou, v podobe Jitrenky muž. Jejím symbolem byla osmi- nebo šestnácticípá hvezda, jak ji známe z vyobrazení na meznících. Na pecetítkách bývá zobrazena stojící na lvu – svém emblémovém zvíreti. Jejím symbolickým císlem byla patnáctka – polovina císla, zasveceného jejímu údajnému otci Sínovi.

“Kterého milence mela jsi na veky ráda?
Který z tvých ptácku vzlétne k tobe?
Nuže, milence tvé ti vyctu…
Pestrého ptácka jsi milovala,
Uderilas jej a krídlo mu zlomila.
Ted sedí v lese a volá: ,Mé krídlo!´-
Milovala jsi lva, dokonalého silou,
Sedm a sedm jam jsi pro neho vykopala.-…
…Milovala jsi Išullana, zahradníka otce svého,
jenž stále ti prinášel košícky datlí
a nádherné ti denne hostiny strojil.
Oci jsi pozvedla k nemu a predstoupila pred nej:
, Ó muj Išullane, užijme mužné tvé síly!
Postav svou ruku ! Zabor se do mého luna! ´
I mluví k tobe Išullanu:
, Co vlastne žádáš ode mne ?
Což nepekla mi má matka ? Což já jsem nejed,
abych ted pojídal chléb s urážkou a kletbou
a abych se pokrýval stébly trávy proti mrazu ? ´
Když jsi vyslechla rec jeho,
uderilas jej a v žábu promenila
a samé útrapy dalas mu zakusit…
A kdyby mne ted milovalas, jako s mini i se mnou bys naložila!”
L.Matouš




4. POLITICTÍ BOZI - MARDUK A AŠŠUR

K nejprednejším místum v mezopotámském pantheonu vynesly nekteré bohy politické duvody.



MARDUK

Syn boha Eova a Damkiny –“paní nebes a zeme”. Za manželku mel Sarpanitu, jeho synem byl Nabu.
Puvodne byl jen bohem místního významu, známým již ve III. tis. Za Chammurapiho se stal metropolitním bohem Babylónu a tím i ústredním bohem ríše. Chammurapi zvelebil jeho chrám ESAGILU. Mardukuv vzestup byl zakomponován do báje o stvorení sveta – ENUMA ELIS, kde vystupuje jako stvoritel.
V Asýrii nebyl nikdy príliš populární, tam byl v oblibe spíše jeho syn Nabu.
Jeho astrálním symbolem byla planeta Jupiter, posvátným císlem desítka, jeho zvíretem mušchuššu - ohnivý drak s hadí hlavou a krkem, dracím šupinatým telem a s ocasem štíra, s predními prackami lva a zadními drápy orla. Na reliéfech bývá znázornen jako vousatý muž v slavnostním hávu, s korunou ozdobenou péry, pokryt štíty, v pravici krátký mec, v levici žezlo a kruh. Stojí na vlnách vedle svého emblémového zvírete. Od kasitských dob bývá zván též Bél – “pán”. Pod tímto jménem jej znal ješte Herodotos.
Za manželku mel bohyni Sarpanítu, která vystupovala jen jako pomocnice a ochránkyne.



AŠŠUR

Národní buh Asýrie. Ve 13. stol. je nazýván “velikou horou”, “pánem zeme” nebo “otcem bohu”. V 9. stol. vyvýšen nad ostatní bohy, v asyrské verzi báje o stvorení sveta ( ENUMA ELIŠ ) bylo Mardukovo jméno nahrazeno Aššurovým.
Spojoval v sobe vlastnosti ruzných bohu, byl rozhodcím nad osudy, bohem spravedlnosti i válecnictví. Umelecky bývá znázornován v okrídleném slunecním kotouci s lukem. Jeho kult zanikl s rozpadem asyrské ríše.









5. OSTATNÍ BOZI A BOHYNE

Krome tech “hlavních” existovala v Mezopotámii ješte celá rada dalších, menších ci méne významných božstev, svatých, blahoslavených, pomocníku a patronu. Sumerové a pozdeji i Akkadové je rozdelovali do dvou skupin :
“božstva nahore” - tedy nebeská, Igigi
“božstva dole” - tedy pozemská, Anunnaki




ZEMEDELSKÁ BOŽSTVA :


NINGIRSU - “pán mesta Girsu”, uctíván v obvodu Lagaše-Girsu
Jeho symbolem byl Imdugud, bájné zvíre – orel se lví hlavou. Jeho manželkou byla lagašská bohyne Baba, jejímž symbolem byla husa.

NINURTA - “ pán zeme”, uctíván v Nippuru, bývá ztotožnován s Ningursem
Byl i bohem uragánu, v Asýrii uctíván i jako patron lovcu. Jeho manželkou byla bohyne Gula –“veliká”, pozdeji zvaná Ninkarrak – “paní pobreží”, v Mezopotámii známá jako patronka lékaru, jež uzdravuje a krísí mrtvé. Jejím symbolem byl pes.

Oba byli syny Enlila. Jejich funkcí byla záštita polí – “orných i válecných”




BOŽSTVA MOUDROSTI :


NABU
Syn Marduka a božské Sarpanity, uctíván v Borsippe v chrámu EZIDA. Byl akkadským bohem písarského umení, spolu se svou manželkou Kašmetou. Jeho planetou byl Merkur, symbolem pisátko. O rozšírení jeho kultu se zasadili vlivní písari, jejichž byl patronem. V Asýrii jeho vzrustající kult pocal pozdeji ohrožovat postavení ostatních bohu. Pod jménem NEBO byl známý v textech reckých a starozákonních.

NISABA
Dcera Anova. V Sumeru byla bohyní moudrosti, písma a hvezdárství.




BOŽSTVA “RÍŠE, ODKUD NENÍ NÁVRATU” :


NERGAL
Stejný v Sumeru i Akkadu, syn boha Enlila a bohyne Ninlily. Zpocátku byl bohem spalujícího slunecního žáru, který pusobil požáry rákosí, úpal, horecky a smrtelné nemoci u lidí i dobytcí mor. Sklony k válecným akcím. Jeho manželkou byla Ereškigal, sestra Ištarina. Puvodne vládla podsvetí ona, ale pak ji Nergal premohl a ucinil svou manželkou. Nergalova planeta byl Mars.

ERRA
Buh válecnictví a moru, do babylónského pantheonu se dostal pozdeji. V bájích lícen jako zatvrzelý neprítel lidí – presvedcí Marduka, aby mu na cas prepustil vládu a slíbí, že toho nezneužije. Slib ale poruší, vyvolá mor a nepokoje, jimiž ohrozí i Babylón.

K podsvetním božstvum bývají pripocítáváni i DUMUZI a GILGAMEŠ.

6. DÉMONI

Soustava mezopotámských démonu byla velice pocetná a rozmanitá. Souhrnne byly nazýváni Utukku.
Byli démoni zlí, sdružení ve “Zlé sedme”, proti nim stálo “Sedm moudrých”.
Jeden text o nich ríká :

“Je jich sedm a sedm, dvakrát sedm. V západních horách se zrodili, ve východních vyrostli. Sedí
v rozsedlinách zeme, létají v pustinách, dají se vytušit na nebi i na zemi…, avšak mezi moudrými bohy
uznáváni nejsou, na nebi ani na zemi jména nemají…

Obyvatelé Mezopotámie videli v každé životní situaci pusobení spíše zlých než dobrých démonu. Vyplývalo to i ze zpusobu života v zemi, kde nebyla nouze o pustá nebo zpustošená místa, kde mnoho lidí muselo cestovat za obchodem nebo pracovat v nezdravých podmínkách bažin nebo slunecního žáru. Vysvetlení je možno hledat také v bezradnosti proti rade nemocí, dokonce už pri porodech, kdy byl život matky i dítete znacne ohrožen nedodržením základních zásad cistoty; v nízké úrovni obecné vzdelanosti atd. Svet démonu se tedy muže jevit jako pokus o vysvetlení nekterých složitých životních situací; systém zaríkání, magie a vešteb pak jako opatrení proti pocitum zoufalství a pasivní bezmocnosti, že v každé situaci se lze necím bránit s nadejí na úspech.
Tuto myšlenku lze sledovat i na nekterých amuletech, které jsou práve z tohoto duvodu velmi složite utváreny.

Zlé duchy a démony obvykle znázornovali jako pololidské , polozvírecí bytosti s pitvornými obliceji. Soška démona platila za úcinnou ochranu; sloužila k zaklínání nebo uvázaná na krku jako amulet.


LAMAŠTU
Bohyne patrící k nejobávanejším a nejstrašnejším démonum vubec. Ohrožovala život rodicek a novorozenat, tedy samu podstatu života. Jeden z nápisu o Lamašte praví :

“Je zurivá, je dorážející, je bohyne, je strašná…Její nohy jsou jako nohy ptáka Anzu, její ruce jsou necisté,
oblicej má jak silný lev, zvedá se z rákosí s odhalenými prsy…Vstupuje oknem, proklouzne nepozorovane,
vstoupí do domu, vyjde z domu. Ríká : , Dejte mi své synky, abych je kojila, a svá devcátka, abych je ohlídala.
K ústum jejich chci priložit svuj prs.´…”

Bývá zobrazována s velkými svislými prsy ( protiklad místního ideálu krásy ) a s necistými zvíraty – pes, prase, která kojí. Místo mohou má paráty dravého ptáka, hlava pripomíná rozšklebeného lva. Vetšinou stojí nebo klecí na oslu a v rukou drží hreben a vreteno – symboly ženské práce.
Její podobu vyrytou do kamene nosily ženy na krku jako amulety; o hlinených soškách se verilo, že mají ochrannou moc. Zaríkání proti ní bylo rituálem, který vykonával speciální knez – mašmašu.


PAZUZU
Neméne obávaný, personifikace nicivého jižního vetru, prinášejícího nemoci a neúrodu, démon boure.
Zobrazován v témer lidském tele s dracími spáry, hlava podobná lví, ale s vypoulenýma ocima a velkými rohy, se šklebícím se zurivým oblicejem, na zádech s rozevlátými krídly jako symbol boure, paže koncily zvírecími prackami se zatínajícími se drápy. Clovekovi pusobil témer nesnesitelné bolesti hlavy a nevolnost.


Podzemní démoni – Uttukuové a Galluové
Nocní démoni – Lillú a Lillítú
Démoni nemoci – Asakkú
Poslové smrti boha Namtara
Umrlec Etemmu
a další …


Zaklínat je dovedl knez – zaklínac – ášipu.
Zlí démoni nezpusobovali pouze nemoci, ale také dovedli cloveka vyprovokovat k takovému hnevu, že se s rozcuchanými vlasy a s ocima podlitýma krví vrhl na svého bližního.

Magie byla také využívána v problémech v milostných záležitostech a na kouzelníka se casto obraceli muži i ženy, aby jim pomohl získat lásku svých vytoužených, mužum vrátit sílu a ženám plodnost atd…

Vnikání zlých démonu do príbytku bylo možno zabránit rozmístením sošek laskavých démonu. K nim patrilo predevším “sedm moudrých”. Lidé si je predstavovali jako okrídlené lidské bytosti s ptacími hlavami nebo jako muže odené do šupinaté rybí kuže, a jejich sošky zakopávali pred všechny vchody do domu, do rohu hlavní obytné místnosti nebo do stredu pokoje, kde spával nebo sedával otec rodiny. Vetšinou byly postavicky vymodelované z hlíny nebo jen plasticky vyryté, ale mohly být i ze dreva, kovu, testa nebo asfaltu.
K obradum konaným pred zahájením stavby nového príbytku patrilo zajištení prízne dobrých duchu, proto bývaly jejich nabílené ci obarvené figurky obetovány bohum a poté zakopány v hlinených schránkách pod podlahou. Po dokoncení stavby kneží dum rituálne vycistili, aby se obyvatelé cítili bezpecní pred všemi škodlivými vlivy.

Magie doprovázela Babylónana po celý život, nebot dle tehdejších predstav je neustále sledovali závistiví duchové a on nikdy netušil, kdy jim padne do rukou.
Magie a umení zaríkávat se tedy staly duležitým “vedním” oborem. Mohly sice být provozovány témer kýmkoli, ale kdo je chtel opravdu ovládnout, musel se jim naucit ve škole.








































III. MEZOPOTÁMIE - život po živote


Mezopotámský clovek, ackoli uctíval záhrobní božstva Nergala a Ereškigalu, valné predstavy o záhrobí nemel. Byl príliš synem zeme a obdivovatelem prírody, kterou se snažil pretváret podle sebe. Jeho zásadou bylo dosáhnout naplnení svých tužeb na tomto svete, nikoli až po smrti. Proto si prál dlouhý život a modlil se za nej ke svým bohum.
Nikomu však nebylo dopráno žíti vecne, jednoho dne byl každému “pretat život jako rákos”, telo se rozpadlo v prach a duše musela nastoupit trudnou pout do podsvetí.
Babylónané milovali život a jejich filosofie zduraznovala hlavne požitky :

“Napln si žaludek, Gilgameši,
ve dne i v noci se raduj!
Denne porádej slavnosti,
Tanci a vesel se dnem i nocí!
Necht cisté jsou tvé šaty,
Hlavu svou umyj, ve vode se koupej!
Starej se o dítko, jež za ruku te chytá,
at manželka je štastna ve tvém klíne!”
Epos o Gilgamešovi

Záhrobí byla “zeme, odkud není úniku, obklopená sedmero hradbami”. Bylo to místo bloudících neštastných stínu, místo, kde se pojídá prach a hlína a kde vládne nesmírná a vecná žízen. Nesmrtelnost byla výsadou pouze bohu – pouze s jedinou vyjímkou, jíž byl hrdina potopy Ziusudra ( sumerský Utanapištim ). Proto Babylónan tolik dbal na to, aby mel syna, který po jeho smrti bude prinášet úlitbu a obeti. Nemel-li vlastního, adoptoval si jej. Bez posmrtného kultu, pokud nešlo o hrdiny padlé ve válce, byl život v záhrobní ríši mrtvých nesnesitelný.


POSLEDNÍ SOUD

Krome bájí, jako je sestup Innany do podsvetí, nemáme o rozhodování záhrobního soudu v klínopisných pramenech mnoho svedectví. – Tabulka uložená v Puškinove muzeu v Moskve, do níž je vyryta elegická záhrobní písen, která lící boha Slunce – Uta jako soudce, a dále mluví o bohu Mesíce – Nannarovi, který vždy tricátého dne své pouti sestoupí do podsvetí a urcuje tu osudy zemrelých.


POHREB

Zajištení posmrtného klidu vyžadovalo provedení urcitého obradu s telem zesnulého. Do domu smrti prišly placky odkvílet nezbytný nárek, truchlící si trhali odev, cuchali vlasy a vousy a dokonce se i zranovali na tele. Kneží hráli na hudební nástroje a pripravovali pohreb.
Mrtvola byla bud spálena, nebo zabalena do rákosové rohože – zemrel-li chudý clovek, nebo uložena do hlinené rakve, prípadne do hrobu vyzdeného ze strepu a cihel, na míste vyhrazeném pro mrtvé - na nezastavených plochách mezi domy nebo u mestské hradby. S sebou zemrelému dali nekolik osobních drobností, trochu potravy a pití a pak na nej navršili hlínu.
Králové a mocní byli pohrbíváni okázale, se zbrojí, zbranemi, oblíbenými šperky, pokrmy a cíšemi. Nekterí panovníci byli uloženi do kamenných hrobek a velkých sarkofágu.
Ve starší dobe sumerské docházelo pri pohrbu vladare i k lidským obetem. S vladarem byli – po požití drog – za živa pohrbeni clenové jeho dvora, palácová stráž, služebnictvo, hudebníci s nástroji, vozatajové s vozy a prípreží a pod…, jak ukázaly nálezy na královském pohrebišti v Uru. Zatím je tento nález však spíše ojedinelý, podobný se našel jedine v Kiši. O nebožtíkovi pohrbeném s manželkou, dcerou, konkubínou a služebníky se mluví i v eposu o Gilgamešovi.
Ke smutecním obradum za chudé i bohaté patrilo i provádení obetí na hrobe, pri nichž kneží poráželi zvírata a vylévali nápoje s prosbou za vlídné prijetí duše zemrelého bohy. Aby všechny tyto úkony a dary nezustaly bez odezvy, bylo prísne zakázáno rušit klid zemrelých, otvírat hroby a krást obsah. U královských hrobek toto však zustalo jen málokdy splneno, nebot práve tyto byly pri dobytí mesta nejdríve otvírány a pleneny s vidinou bohaté koristi, která prehlušila strach z božího trestu.
V Mezopotámii se našlo také jen velmi málo náhrobních pomníku. Nápisy na nich žádají kolemjdoucí, aby je nenicil, uvidí-li je zašlé, má je obnovit a zajistit si tak dostatek vody v záhrobí.
Pohreb nebyl jen otázkou piety, ale i verejného zájmu a hygieny.
Už behem pohrebního ceremoniálu se duše zemrelého ubírala do podsvetí, jehož hlavní brána se nacházela v poušti západním smerem. Nejdríve musela prekrocit podsvetní reku, u které hlídal prevozník se ctyrma rukama a nohama, s hlavou dravého ptáka a jménem CHUMUTTABAL, což se dá preložit jako “Rychle-ho-prevez”. Ten duši dopravil do ríše mrtvých. U každé ze sedmi bran podsvetí mrtvému odebrali jednu cást odevu. Teprve po výslovném svolení vládkyne Ereškigaly se duše smela vydat na cestu, “z níž není návratu” a vstoupit do “domu temnot, príbytku Erkallina, který už nikdy neopustí, kdo do nej vstoupil. Kdo v nem prebývá, musí se obejít bez svetla, pojídat hlínu a prach. Na sobe má roucho s ptacími krídly, prebývá ve tme a svetlo už víckrát nespatrí.”
Podsvetní písarka zanesla jméno príchozího do knihy zemrelých a podsvetní soudcové vyrkli neodvolatelný rozsudek smrti.
V tomto ponurém prostredí se odvíjel vecný život. Jen tomu, jehož potomek pravidelne za mrtvého obetoval, bylo povoleno pít cistou vodu. Ostatní pili vodu zkaženou a živili se odpadky a špínou.
Nekdy mohlo nastat i to, že duše v podsvetí nenašla klid a vrátila se zpet na zemi, aby znepokojovala žijící. Tito duchové pak šírili mezi lidmi dokonce i n0emoci a neštestí a museli být obetmi, modlitbami, zaklínáním a dalšími obrady prinuceni k návratu do podsvetí. Ten, koho postihlo podobné trápení, prosil o pomoc všechny mu príznive naklonené mrtvé. Pokud se zaríkání projevilo jako úspešné a nemoc i neštestí postiženého opustily, otevrela se mu možnost projevit bohum svou vdecnost pri velkých slavnostech a procesích, které meli Babylónané opravdu rádi.












IV. EGYPT - posmrtný život v predstavách starých Egyptanu

Egyptané prosluli již ve staroveku jako lidé neustále se zaobírající myšlenkami na smrt a posmrtný život. Jejich vztah k smrti byl rozporuplný – v jejich myslích se prolínalo pojetí smrti jako zacátku nového, blaženého života s trýznivými predstavami smrti jako cesty do ponurého neznáma.

Podle jednoho pojetí byla smrt soucástí stvorení, existovala již od pocátku a byla prostredkem obnovování sveta. Jedine ona mohla zastavit a zvrátit proces stárnutí. V Egypte proto nenajdeme hledání nesmrtelnosti jako v mezopotámském Eposu o Gilgamešovi. Smrti podléhali i bohové – v tom se jejich údel mohl podobat lidskému a v tom také tkvela nadeje cloveka na zmrtvýchvstání.
Dle jiné verze nepatrila smrt k puvodnímu stvorení, ale prišla na svet dodatecne jako dusledek porušení božského rádu. Tímto porušením byl vinen podle usirovského mýtu buh Sutech, když zavraždil vlastního bratra, boha Usira. Tak privedl Sutech na svet zlo a smrt.
Príbeh o znicení lidstva prináší tretí verzi. Vypráví, jak se lidé vzbourili proti stárnoucímu bohu Reovi a ten se rozhodl odbojné lidstvo znicit. Poslal na zem zurivou vraždící bohyni – lvici; nakonec se však mu lidí zželelo a lví bohyni zabránil v dalším zabíjení. Nicméne smrt a nemoci na svete zustaly.

Egyptané nehledali nesmrtelnost na tomto svete. Po celý život tedy konali prípravy k vecnému životu po smrti. Ta pro ne nebyla koncem, nýbrž jen prechodem k dalšímu životu, který se podobal životu na zemi. Ale i pres to v sobe cesta do zásvetí skrývala nebezpecí. Aby se prechod na Onen svet zdaril, vypracovali velmi podrobné pruvodce po cestách ríše mrtvých.

Už od nejstarších dob umistovali Egyptané ríši mrtvých na západ ( nazývali ji “krásný Západ” ). Toto umístení souvisí s predstavami sounáležitosti lidského života s behem Slunce. Každý vecer se opakující západ byl brán jako predobraz smrti, východ pak jako zmrtvýchvstání. V Textech rakví se praví :

“Po smrti budu žít den co den, tak jako žije ( slunecní buh ) Re.”

Dalším místem pobytu mrtvých byla severní obloha, na níž zárí polární hvezda ( “Neznající zániku”), která nikdy nezapadá, a je proto predobrazem vecného života. Nebeská ríše mrtvých, jíž vládl buh Re, byla vyhrazena pouze zemrelým králum.
O neco mladší je predstava Onoho sveta jako Podsvetí, ovládané bohem Usirem. Avšak Usir i zemrelí v jeho ríši ožívají jenom díky slunecnímu bohu Reovi, který v noci projíždí podsvetím a ztotožnuje se s Usirem.



TEXTY PYRAMID
- nejstarší písemné prameny, které se vztahují k posmrtným predstavám, pocházející ze Staré ríše - nápisy vytesané na stenách pohrebních komor. To, co víme o posmrtných predstavách z této doby, se týká pouze panovníka a úzkého okruhu rodiny a dvora. Dle techto predstav mohl nesmrtelnost získat pouze král a ti, kdo mu sloužili. Král byl totiž tím, kdo na zemi udržoval božský rád MAAT daný na pocátku stvorení sveta. Byl vykonavatelem tohoto rádu a na nem záleželo, aby se svet nezvrátil zpátky v chaos. Po své smrti se král považovaný za boha žijícího na zemi, pridružil k ostatním bohum na nebesích.

Královské hrobky – pyramidy jsou považovány za zhmotnení predstav o dalším osudu panovníka. Jsou patrne jakýmsi obrovským schodištem, po nemž králuv duch stoupal vzhuru ( první pyramida byla stupnovitá ). K pyramidám náležel ješte chrámový komplex. Významnou cástí zádušního chrámu byly také tzv. “nepravé dvere”, kamenná stéla umístená v nejzápadnejší cásti chrámu, priléhající k pyramide. Jimi mohl duch pricházet z Onoho sveta a zase se jimi vracet, byly hranicí mezi svetem živých a mrtvých. Pred nimi stály oltáre, na než byly kladeny obeti zemrelému.

V Textech pyramid se zacíná projevovat i kult boha Usira. Usir je podsvetním bohem v pravém slova smyslu. O jeho puvodu nevíme témer nic, stejne nejasný je i puvod jeho jména. Objevuje se náhle na konci Staré ríše a od pocátku je spojován s pohrebním kultem. Byl jedním z Devatera bohu, za manželku mel bohyni Eset. Stal se prvním králem Egypta, ale byl zavražden svým bratrem Sutechem. Esete se však podarilo jej na okamžik oživit a zplodit s ním syna Hora. Když Hor dospel, predstoupil pred Devatero bohu a žádal odcinení bezpráví spáchaného na otci. Bohové uznali jeho dedický nárok na trun. Sutech se však odmítl podrobit rozsudku a následoval dlouhý boj, ve kterém Hor nakonec zvítezil a zasedl na trun místo zavraždeného otce. Tady se setkává mytická minulost s prítomností, nebot každý vládnoucí panovník byl pokládán za živé vtelení Hora, kdežto zemrelý byl ztotožnen s Usirem.
Usir byl i zemedelským božstvem. Podle predstav rozšírených po celém svete byl vegetacní cyklus obrazem smrti a zmrtvýchvstání zemrelého boha. Obilí symbolizovalo Egyptanum zmrtvýchvstání, bylo pohrbeno stejne jako Usir, ale stejne jako on znovu ožije. V Textech pyramid se králi Tetimu, ztotožnovanému s Usirem, ríká :

“Vstan, ó, Téti! Vezmi svou hlavu, shromáždi své kosti, posbírej své údy, setres hlínu ze svého tela!”



HROBKA

Hrobku si Egyptané opatrovali a zarizovali jako dum. Predstava obývání hrobky zemrelým jako domu je poprvé doložena v preddynastické dobe. O tom svedcí nálezy hrobek králu a vysokých hodnostáru, kterí se v hrobkách obklopovali vším, co užívali behem života vcetne služebnictva.

“Postavil jsem si dum pokrytý zlatem, jeho strop je z lapisu lazuli… Vybudovaný pro vecnost, pripravený
navždy…”
Naucení krále Amenemheta I.

Ovšem na rozdíl od královských hrobových komplexu, které byly místem panovníkova nanebevstoupení, byly soukromé hrobky místem vecného pobytu a úkrytu zemrelých.

“Lidé se ukrývají, bohové vzlétají.”
Texty pyramid

Na stenách byly proto krome cetných vyobrazení majitele hrobky a jeho rodiny také cetné scény z bežného života. Egyptané verili v magickou moc techto znázornení; domnívali se, že se po provedení urcitých obradu stanou skutecností. Proto zámerne poškozovali malby nebezpecných zvírat, aby po oživnutí nemohla uškodit.

“Kde my vidíme ´znázornení´,… vidí mýtus totožnost. ´Zobrazení´ vec neznázornuje, nýbrž je vecí , není
náhražkou predmetu ale je stejne skutecné jako predmet sám, takže nahrazuje prítomnost predmetu.
Ernst Casirrer

V dobe Staré ríše ješte nenalézáme v hrobkách výjevy, které by se zjevne odehrávaly na Onom svete. To však nemusí znamenat, že o nem nemeli žádné konkrétní predstavy. Proto se tak podrobne lící život v tomto svete, že zpusob života zde byl podmínkou dalšího života po smrti, který se navíc tomuto velice podobá.

“Zde se však nejedná, jako je tomu v íránském náboženství, o zavedení nejakého nového bytí
budoucnosti, nýbrž takríkajíc jen o jeho ospravedlnení, o jednoduché pokracování stávajícího.”
Ernst Casirrer

Zpusobem života se nemyslí dodržování urcitých etických morem, ale predevším vztah k panovníkovi jako záruce života zde i na Onom svete. V životopisech hodnostáru se sice objevují výcty dobrých skutku, ale není prokázaná jejich prímá souvislost s posmrtným životem. Jediný náznak predstavy o nutnosti mravní cistoty najdeme v Textech pyramid v míste, kde král žádá nebeského prevozníka, aby jej prevezl k nebesum :

“Žádný živý nevznese obvinení proti Venisovi, žádný mrtvý nevznese obvinení proti Venisovi, žádná husa
nevznese obvinení proti Venisovi, žádný vul nevznese obvinení proti Venisovi.”
Texty pyramid



DUŠE

Egyptané verili, že jejich posmrtný život závisí na zachování neporušeného tela. Domnívali se, že duch zemrelého se po smrti oddeluje od tela, avšak muže se do ne libovolne vracet.
Rozlišovali tri duchovní substance : KA, BA, ACH.



KA - jednak jakýsi dvojník cloveka, jednak personifikace prítomnosti minulých generací v cloveku. Smrt uvádí KA do klidu, KA se probouzí a znovu spojuje se zemrelým po pohrbu. S predstavou KA jako dvojníka souvisel kult soch, které byly ukládány do hrobek jako soucást výbavy. Mely snad být náhradním telem pro prípad znicení puvodního tela. Mohly též prijímat zádušní obeti místo zemrelých. Vetšinou nemají individuální rysy, identifikace cloveka byla zajištena vepsáním jeho jména. Jméno bylo totiž duležitou cástí osobnosti, bez neho by clovek nemohl existovat, byl by nikým. Jednou z nejvetších obav byl pro Egyptany strach, že na Onom svete zapomenou svoje jméno.

BA - nejcasteji prekládán jako “duše”, presnejší je výklad BA jako toho, co delá cloveka osobností. Není samozrejmé, ale je nutno jej získat. Ješte v dobe Staré ríše mel BA jenom král, v Textech pyramid se o BA mluví v souvislosti s jeho posmrtným osudem :

“Privedou te na nebesa jako ba a budeš ba mezi nimi.”
Texty pyramid

Teprve na konci Staré ríše se zacíná mluvit i o BA ostatních lidí.

ACH - prekládá se jako “zárící duch”. Je spjat výhradne s predstavou posmrtného života. Stát se po smrti “zárícím duchem” je práním každého cloveka. ACH je výsledkem promeny, jež se zemrelým na Onom svete dostane, obstojí-li po ceste ve všech zkouškách. Podle Textu pyramid sídlí ACH v nebi, ale muže se vracet na zem, kde bdí nad neporušeností hrobu.

Od Strední ríše meli možnost dosáhnout privilegia vecného života všichni, kdo si osvojili znalost magických textu, dríve prístupnou jen králi.



TEXTY RAKVÍ
- soubor magických formulí z velké cásti odvozené z Textu pyramid. Nejsou již vyhrazeny pouze panovníkovi, mužeme je najít i na stenách rakví ( odtud název ) i lidí nekrálovského puvodu.
Zemrelí však již nevystupují na oblohu, ale sestupují do podsvetní ríše boha Usira. Tato predstava se udržela až do konce dejin egyptského náboženství. Podsvetní ríši si predstavovali podobne jako Egypt, ale vše tam bylo obrácene – cesty nebyly rovné ale klikaté, lidé chodili vzhuru nohama … Zde mužeme rozeznat prvky chaosu. Z podsvetních knih, které mely zajistit bezpecný prechod do dalšího života, prece jen prosvítá strach a nejistota.
Podle KNIHY O TOM, CO JE NA ONOM SVETE ( AMDUAT ) z Nové ríše je Onen svet “skrytým místem ”, kde blažení mrtví nalézají ochranu a úkryt. Uprostred podsvetí sedí na trunu vládce mrtvých Usir, který rozhoduje o jejich osudu. Než pred nej zesnulý smí vstoupit, musí prekonat mnohé prekážky. Všechny však lze zdolat jejich pojmenováním; pro mytické myšlení je charakteristická úcta ke slovu, víra v moc slova a zvlášte jména : kdo zná jméno, má i moc. Napr. ve 125. kapitole egyptské KNIHY MRTVÝCH se popisuje, jak má zemrelý odpovídat, aby byl vpušten pred Usira :

“…Pravá verej dverí praví : Nepustím te, dokud mi nerekneš mé jméno! - Tvé jméno je Miska váhy, na níž
je pravda! - Levá verej dverí volá : Nepustím te, dokud mi nerekneš mé jméno! - Tvé jméno je Miska
váhy, na níž se váží svedomí!… (dvere odpovídají) Mužeš námi projít, nebot nás znáš…”
Kniha mrtvých


POSLEDNÍ SOUD

Když zemrelý prošel všemi nástrahami, ocitl se pred Usirem v síni Obou pravd. Šakalí buh ANUP privedl zemrelého k vahám; na jedné misce leželo pštrosí pero jako symbol božského rádu MAAT, na druhou položil Anup srdce zemrelého. Bylo-li težší, propadl zemrelý “Velké požíracce” AMEMAITE, nestvure požírající odsouzené. Bylo-li lehcí, byl “ospravedlnen pred Usirem” a mohl se pripojit k ostatním “zárícím duchum”. Spolu s nimi ocekával vecerní sestup slunecního boha Rea do podsvetí, aby jej smel doprovázet na jeho nocní pouti.
S Posledním soudem souviselo i vyznání neviny. Pred tribunálem 42 božstev musel zemrelý prohlásit, že se nedopustil žádného ze 42 zlých skutku :

“… Jsem cist, jsem cist … nic zlého nepovstane proti mne v této síni Obou pravd, ponevadž znám jména
bohu, kterí jsou uvnitr … Ó polykaci stínu, který pricházíš z jeskyne, nekradl jsem. Ó nebezpecný, jenž
pricházíš z Rosetau, nezabil jsem cloveka. …”
Podobná vyznání se objevují už i ve Staré ríši, ale tehdy ješte není zemrelý za svoje skutky souzen.
Pri Posledním soudu si i pres znalost potrebných formulí nikdo nemohl být jist, že obstojí. Vše je sice “dáno predem”, zároven je treba pocítat s jistou nevyzpytatelností bohu. Z textu sice vyplývá, že rád MAAT je poznatelný a tedy naucitelný, ale presto si nikdo nemuže být jist tím, co buh opravdu chce a tedy ani tím, jak dopadne Poslední soud. Tuto nevyzpytatelnost bohu lze najít ve všech mytologiích po celém svete.

Pres všechnu jistotu, kterou cerpali z mýtu, meli Egyptané ze smrti strach ( prestože o ní nekdy mluvili jako o vysvobození z tohoto sveta ), ponevadž “mít strach je obecným údelem cloveka.” (R.Quardini).




























V. ZÁVER – srovnání víry v posmrtný život ve staroveké Mezopotámii a Egypte



Jako témer všechna náboženství, i náboženství staroveké Mezopotámie a starovekého Egypta verila, že smrt není definitivním koncem, ale spíše pouze prechodem do nejaké jiné podoby existence – v krestanství je to Peklo a Ráj, u nekterých východník kultur reinkarnace nebo Nirvána a pod. V Egypte a Mezopotámii to byla proste Ríše mrtvých ci Podsvetní príp. Záhrobní ríše. Brána do takové ríše byla umistována vetšinou západním smerem a ríše samotná nejcasteji hluboko pod povrch zeme. Její obdoba se mohla nacházet i na nebi, ale tato byla urcena pouze bohum, prípadne mytickým hrdinum, které na nebesa vyzvedli sami bohové. Casto jim pak byla pripisována a po nich pojmenovávána jednotlivá souhvezdí ( viz. mytologie antického Recka a Ríma a dnešní souhvezdí Andromeda, Kasiopea, Orion, Blíženci, jimž snad mohli dát základ Romulus a Remus, a pod.).

Clovek staroveké Mezopotámie o Ríši mrtvých nemel príliš ucelenou predstavu, ale pres to to pro nej bylo místo velice nehostinné, kam je nejlépe dostat se co možno nejpozdeji. Proto si prál dlouhý život, modlil se za nej ke svým bohum a snažil se naplnit všechny své tužby ješte na tomto svete. Babylónská filosofie milovala život a zduraznovala hlavne požitky.
Duše v záhrobí trpí vecnou žízní, pokud za ni pozustalí rádne neobetují, je nucena pít zkaženou vodu a pojídat hlínu a odpadky. Žije ve vecné tme a už nikdy nesmí spatrit svetlo.

Egyptané naopak otázku smrti a toho následujícího prožívali velmi hluboce. Byli prodchnuti vírou v pokracování života po smrti a pozemský život brali pouze jako predstupen blaženého života v Ríši mrtvých.
Prošla-li duše úspešne Posledním soudem, mela nadeji na vecný život. Aby ho dosáhla, bylo nutno postavit hrobku a vybavit ji vším, co by mohla potrebovat. Duležité bylo také zachovat mrtvé telo v neporušeném stavu, cehož dosahovali Egyptané mumifikací.
O jejich predstavách o živote po smrti se mužeme docíst v TEXTECH PYRAMID – nejruznejší zaríkadla, obetní ci pohrební rituály, vyprávení o posmrtných osudech králu.
Od doby Nové ríše dostávali mrtví na cestu do záhrobí s sebou tzv. KNIHY MRTVÝCH – papyrové svitky s poucením, jak obstát pred Posledním soudem, jak se vyhnout nejruznejším útrapám cesty, jak se vracet zpet na tento svet atd.

Egyptané, na rozdíl od Mezopotámcu, verili, že i po smrti, jsou-li splnena urcitá nutná opatrení ( mimo jiné také neporušenost tela, príp. alespon prítomnost sochy, která by mohla telo nahradit), je možno se vrátit. Mezopotámci uvažovali o Ríši mrtvých jako o míste, odkud návrat není nikdy možný.
Egyptská predstava záhrobní ríše, dukladne propracovaná, se príliš nelišila od pozemské podoby sveta – podsvetí vypadalo v podstate stejne jako Egypt, pouze s tím rozdílem, že v nem bylo všechno obrácene a naruby ( lidé chodící vzhuru nohama a pod. ). Na druhé strane lidé Mezopotámie vedeli jenom to, že je to zeme vecné tmy obehnaná sedmi hradbami, které vládne podsvetní buh Nergal. O bližší podobe prostredí ci vnitrního usporádání nemeli ponetí.
V Mezopotámii byla nesmrtelnost výsadou pouze bohu – pouze s jedinou vyjímkou, jíž byl hrdina Ziusudra. To znamená, že i králové odcházeli do Ríše mrtvých v podsvetí. V Egypte se král, považovaný za boha žijícího na zemi, po smrti mohl pridružit k ostatním bohum na nebesích. Zbylí lidé, at bohatí a mocní nebo chudí, odcházeli do podzemní záhrobní ríše, které vládl buh Usir.
S rozdíly v prístupu k posmrtnému životu jsou spojeny pochopitelne i rozdíly v prístupu a zpusobu pohrbívání. V obou kulturách byly za zesnulého konány zádušní “mše” a obeti, aby byla duše bohy vlídne prijata a do hrobu se ukládala výbava – predmety, o kterých se predpokládalo, že by je mohl zemrelý potrebovat, potraviny a nápoje. Vládcové a mocní byli pohrbíváni velmi okázale, nekdy byly spolu s dalšími bohatými dary do jejich hrobu ukládány i lidské obeti – služebnictvo, stráž, clenové dvora a pod.
Zatímco v Mezopotámii byli mrtví vetšinou, s vyjímkou nekterých panovníku, kterí byli pochováni do kamenných hrobek a velkých sarkofágu, pohrbeni do zeme do hrobu vyhloubených až po smrti dotycného cloveka, ( mohly být i vyzdené ze strepu nebo cihel ); Egyptané si hrobku budovali již za svého života. Zpocátku panovníci, pozdeji i vyšší bohaté vrstvy, si nechávali stavet monumentální díla, jako jsou napr. nejstarší hrobky – mastaby. Pozdejší pyramidy – nejstarší stupnovitá Džoserova p., pyramidové pole v Gíze – hrobky králu Chufeva, Rachefa a Menkaurea. K pyramide patril ješte komplex dalších staveb – zádušní chrám na východní strane pyramidy spojený s chrámem na brehu Nilu a Sfingy jako strážkyne hrobky. Kolem pyramid casto bývalo pohrebište královské rodiny a príbuzných. V období Nové ríše se rozšírilo pohrbívání do skalních hrobu – Údolí králu poblíž Vésetu a Údolí královen. Skalní hrobky byly rovnež rituálne spojeny se zádušními chrámy na pokraji poušte.
Pro poznání této cásti egyptského náboženství je obzvlášt duležitá hrobka faraona TUTANCHAMONA, kterou roku 1922 objevil H. Carret nevyloupenou. Ostatní dosud známé hrobky podlehly behem historie nejruznejším hledacum pokladu a lupicum.
Hrobku si zarizovali jako dum, nebot verili, že ji duše po smrti jako dum opravdu obývá. Na stenách byla cetná vyobrazení zemrelého a jeho rodiny, výjevy z bežného života a magické texty, které pomáhaly zemrelému k dosažení nesmrtelnosti a v orientaci v záhrobí, vlastne jakýsi soubor rad a ponaucení.

Hlavní rozdíl mezi temito dvema kulturami tedy spocívá, dle mého názoru, v samotném pojetí “života po živote”. Zatímco Egyptané vycházeli z predstavy o blaženém živote a smrt pro ne byla tedy jakýmsi vysvobozením a vstupem do “lepší” formy existence, obyvatelé staroveké Mezopotámie videli svoji další existenci po smrti velice chmurne, smrti se proto obávali a snažili se ji co možno nejvíce oddálit.










SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY :

Dejiny praveku a staroveku I, doc. dr. Jan Pecírka a kol., 1982
Dejiny praveku a staroveku I, PhDr. Jan soucek, CSc., 1995
Svetové dejiny I, prof. PhDr. Vratislav Capek, DrSc., doc. PhDr. Jaroslav Pátek, CSc., 1993
Za sedmi divy sveta, Vojtech Zamarovský, 1986
Staroveký Babylón, Evelyn Klengelová Brandtová, 1983
Lidé Mezopotámie, Josef Klíma, 1976
Dejiny a soucasnost, kulturne-historická revue, rocník 20, 2/98

















































OBSAH :

Úvod
I. MEZOPOTÁMIE – strucný prehled dejin
II. MEZOPOTÁMIE - svet bohu a démonu
1. Vznik náboženství a predstavy o “nebi”
2. Hlavní trojice bohu
3. Trojice astrálních bohu
4. Politictí bozi – Marduk a Aššur
5. Ostatní bozi a bohyne
6. Démoni
III. MEZOPOTÁMIE – život po živote
IV. EGYPT – posmrtný život v predstavách starých Egyptanu
V. Záver - srovnání víry v posmrtný život v Egypte a Mezopotámii
VI. Obrazová príloha
VII. Seznam použité literatury
VIII. Obsah


Diskusia

Buď prvý, kto sa vyjadrí k tomuto príspevku (0)