Tento článek byl vytisknutý ze stránky www.antiskola.euAntiŠkola.eu




CESKÉ VYSOKÉ UCENÍ TECHNICKÉ V PRAZE











HISTORIE VÝPOCETNÍ TECHNIKY V CESKOSLOVENSKU


semestrální práce
z predmetu
Historie vedy a techniky

















Peter KONCULA


PRAHA
1999

ÚVOD 3
VÝVOJ PRVNÍHO POCÍTACE 4
POKRACOVANÍ VÝVOJE 7
EPOS 9
KONEC VLASTNÍ CESTY 12
JSEP 15
ARMÁDA A POCÍTACE 23
REJSTRÍK 27
LITERATURA 29
ÚVOD
Dnešní doba je charakteristická svým velice chaotickým dením a neustálým vedeckotechnickým vývojem. O výpocetní technice platí toto tvrzení snad ješte dvojnásobne. Lidé si již pomalu zvykli na neustále se objevující nové možnosti samotných pocítacu i pole jejich použití. Žádný jiný obor neprodel tak bourlivý vývoj, jenž prodela výpocetní technika za poslední pulstoletí. Je to vskutku až neuveritelne dlouhá a klikatá cesta, na které zustalo mnoho zapomenuto. To kladlo a klade stále vetší nároky na schopnosti lidí prijímat a ucit se novému. Proto zustává jen málo sil dívat se nazpátek a zaznamenávat predchozí události. Dvojnásobne to platí i na strastiplné ceste vývoje pocítacu v Cechách a bývalém Ceskoslovensku. Již od zacátku prohlubující se propast mezi námi a vyspelým svetem dosáhla ke konci komunistického režimu hodnoty, která byla oficiálne priznávána na rozmezí 10 až 15 let, ale ve skutecnosti byla ješte vetší. Proto není divu, že jsme všichni velice rychle a rádi zapomneli na všechny ty zastaralé pocítace a vrhli se plnou vervou na konecne dosažitelný technický standart. Jen málokdo se ohlížel zpátky a zachoval nejaký ten historický kousek nebo materiál. Svetlou výjimkou zustává Technické muzeum v Brne se stálou expozicí výpocetní techniky instalovanou v roce 1983 a výstava Historie výpocetní techniky v Severoceském muzeu v Liberci, konaná ve dnech 18.5. až 26.6.1994. Je proto obtížné shromáždit materiály pro ucelený prehled o vývoji a výrobe v oblasti výpocetní techniky v bývalém Ceskoslovensku. I když jsem se pokoušel napsat následující text jako úplný prehled pocítacu vyvíjených, vyrobených a používaných na území bývalého Ceskoslovenska, muj zámer se mi ze stejných duvodu nepodarilo uskutecnit.
VÝVOJ PRVNÍHO POCÍTACE
Pocátky výzkumu vývoje a výroby ceskoslovenských pocítacu sahají do poválecného období, v nemž byla zahájena etapa vlastního výzkumu. Toto prukopnické období je neodmyslitelne spojeno se jménem profesora Antonína SVOBODY. V roce 1950 zacalo oddelení matematických stroju ÚSTREDNÍHO MATEMATICKÉHO ÚSTAVU pracovat pod jeho vedením na projektu reléového pocítace, jenž dostal jméno SAmocinný POcítac (SAPO). Trvalo celých sedm let, než se podarilo uvést první samocinný domácí pocítac do zkušebního provozu. Prodleva byla zpusobena hlavne problémy s neplnením dodávek nutných soucástek, což bylo velice bolavé místo i pro mnoho dalších výzkumných a vývojových projektu pozdejších pocítacu. Presto lze tento okamžik považovat za zrod výpocetní techniky v Ceskoslovensku, i když to zní trochu ironicky, protože ve svete zacala sériová výroba elektronkového pocítace IBM 604 již v roce 1948. Už ve svých pocátcích byl SAPO koncipován s ohledem na odolnost proti chybám, což bylo ve své dobe prukopnické rešení. Tato opatrení si vyžádala hlavne nespolehlivost základních operacních prvku. Pocítac mel trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespon dva ze trí paralelne pocítaných výsledku, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po opakovaném špatném výsledku pocítac zahlásil chybu. Samozrejme také vstupní a výstupní zarízení odpovídalo své dobe. Pro vstup byla použita snímac derných štítku a pro výstup zpráv o chybách sloužil psací stroj.
SAPO melo bubnovou pamet o kapacite 1024 slov o délce 31+1 bit. Pozdeji se kapacita pameti zdvojnásobila na 2048. Císla byla zobrazována v binárním kódu v pohyblivé rádové cárce. Instrukce procesoru mely dva operacní kódy. Jeden sloužil jako vnitrní kód instrukce a druhý rídil vstupne výstupní operace. Dále mela každá instrukce až pet adres. Tri adresy ukazovaly na místa, kde byly uloženy operandy a další dve pak adresu následující instrukce (jedna byla použita, když operace skoncila s kladným výsledkem a druhá byla pro záporný výsledek).


Formát instrukce : 2 slova, 5 adres
k r f j s i
i, j, k – adresy operandu a výsledku
r, s – adresy následujících instrukcí podle znaménka výsledku operace

Formát dat :
30 29 6 5 4 0

Mantisa exponent se znaménkem
Znaménko mantisy

Správnost zápisu do bubnové pameti se okamžite overovala jeho opetovným ctením a porovnáním se skutecnou hodnotou. Pocítac obsahoval približne 7000 relé a asi 350 elektronek. Rychlost, kterou pocítac pracoval, je dnes pro nás již neuveritelná. SAPO pracoval rychlostí 3 operace za sekundu. Bohužel jeho provoz provázely stejné potíže jako jeho vznik, a tak pocítac skoncil neslavne po trech letech zkušebního provozu. V roce 1960 byl vyrazen pro neopravitelné poškození operacní jednotky zpusobené pravdepodobne elektrickým zkratem.
Vývoj pocítace SAPO byl jiste prukopnický pocin a v mnoha ohledech i s originálními myšlenkami, presto výsledek zaostal za svým ocekáváním. Rozhodne bych nechtel tvrdit, že to bylo zpusobené nedostatkem odborníku v dané oblasti. Naopak tito lidé meli hlavní zásluhu na tom, že se podarilo udelat alespon toto. Mnozí z nich pak po rozcarovaní nad stávající situací postupne v nekolika vlnách opustili Ceskoslovensko. Urgence opoždených dodávek a žádosti o vetší financní podporu a další prostory byly skoro na denním porádku, což výrazne ubíralo síly a energii. Nejtíživejší však byla otázka technické zaostalosti, která se postupne ješte výrazne prohloubila v následujících desetiletích. Již v úplných pocátcích vývoje výpocetní techniky byl patrný rozdíl mezi námi a svetem zpusobený omezenými možnostmi ceskoslovenského hospodárství a blokádou dovozu soucástek a technologií z vyspelých západních zemí. V dobe uvedení SAPO do provozu byly již ve svete sériove vyrábeny elektronkové pocítace a vývoj tranzistorových císlicových pocítacu se zdárne blížil ke svému konci a v roce svého vyrazení (1960) zacala ve svete sériová výroba tranzistorového pocítace IBM 7090, který byl 5x rychlejší než bežné reléové pocítace.

POKRACOVANÍ VÝVOJE
Výzkum, vývoj, výroba a používání SAPO prinášely duležité praktické zkušenosti, které pri absenci možnosti dostat se k hodnotným zahranicním materiálum byly hlavním prínosem pri práci na vývoji pocítacu dalších generací. Soubežne se vyvíjely i další menší reléové pocítace. Na žádost Fyzikálního ústavu CSAV a s jeho aktivní spoluprací byl v letech 1950 - 1952 vytvoren jednoúcelový pocítac M1 pro výpocet struktur molekul. Jeho aritmetická jednotka pravdepodobne obsahovala, podle nekterých materiálu, první použití proudového zpracování dat ve svete. Další malý pocítac E1a byl dokoncen v roce 1960. Byl rízený dernou páskou. Jeho prímý nástupce, pocítac E1b, mel již bubnovou pamet s 1000 slovy a desítkové zobrazení císel v pohyblivé rádové cárce. Byl vcelku úspešne uveden do provozu v roce 1962. Dalším kruckem v naší malé pocítacové revoluci byl experimentální pocítac NMP 10. Mel ješte rídící logiku na bázi relé, ale v sériové aritmetické jednotce se již objevila první polovodicová vlaštovka v podobe diod a feritových jader. Bohužel všechny tyto pocítace trpely podobnými neduhy jako SAPO – vysokou poruchovostí a zaostalostí plynoucí z nedostupnosti soucástkové základny.
Pocátkem roku 1960 zacal ve Výzkumném ústavu matematických stroju (opet nový název puvodního Oddelení matematických stroju Ústredního ústavu matematického, pozdeji v roce 1953 prejmenovaného na Laborator matematických stroju a v roce 1955 opet zmenený na název Ústav matematických stroju), tentokrát již v resortu presného strojírenství, nový projekt malého tranzistorového pocítace pod názvem MSP. Opet se historie opakovala, tak jako se to stalo mnohokrát predtím. Celý projekt trpel pruvodními jevy jako bylo nedostatecné soustredení kapacit a špatnými dodávkami. Funkcní prototyp se podarilo sestrojit až za pet let v roce 1965. MSP byl pocítac pracující v desítkové soustave s pametí 2500 slov schopný zpracovávat alfanumerická data. Operacní rychlost pro jednotlivé operace byla udávána ve stovkách až tisících mikrosekund. I když mel hotový pocítac na našem trhu ideální podmínky, co se týká velice slabé konkurence, presto se na našem trhu nedokázal prosadit. Celkem bylo vyrobeno v ZPA Cakovice v letech 1967-1968 a prodáno asi 11 sestav tohoto pocítace (ZPA se pozdeji stal pomerne úspešným výrobcem i rady dalších pocítacu). Navzdory tomu byl toto další milník v naší historii výpocetní techniky, protože MSP byl první u nás sériove vyrábený univerzální pocítac.
Prvním relativne úspešným pocítacem se stal až pocítac DP 100. Od roku 1962 byl vyvíjený ve VÚMS spolecne s podnikem ARITMA. Koncepcne byl velice úzce zameren jako rídící prvek dernoštítkových výpocetních soustav používaných hlavne ke zpracování hromadných dat. Poucení z predchozích ne zcela úspešných projektu a také díky zkušenostem s výrobou dernoštítkových stroju v Aritme, se vývojári zamerili predevším na jednoduchost a spolehlivost pocítace. Pro vstup dat sloužila elektromechanická snímac derných štítku. Štítek procházel lamelami, pri pruchodu dírou lamela propadla otvorem a vyvolala elektrický kontakt. Jako mezipamet sloužila derovac derných štítku. Po nactení vstupních dat a programu se po zpracování vyderovaly mezivýsledky, které se znovu nacetly na vstupu a tak to pokracovalo až do konecného výsledku, který se vytiskl na tiskárne. Pri napsání trochu nešikovného programu nastávaly situace, pri kterých se operátori topili v záplave štítku. Jednoduchost a spolehlivost pocítace se ukázaly jako správné predpoklady a od roku 1967, po zavedení do sériové výroby, bylo vyrobeno a prodáno v prubehu deseti let zhruba 200 kusu DP100.
EPOS
Další kroky již jiste smerovaly k vývoji univerzálního pocítace 1. generace. V roce 1956 se soustredil VÚMS na konstrukci nového pocítace, který dostal jméno EPOS 1. Byl taktéž urcen pro zpracování predevším hromadných dat. V puvodním návrhu se pocítalo s modulární strukturou tvorenou základním pocítacem a ruznými vstupne-výstupnými a pametovými jednotkami. Architektura pocítace obsahovala zcela nová a originální rešení hardware zamerená na hardwarove rízené prepínání mezi soucasne zpracovávanými programy. Bylo možno najednou provádet až pet programu. To taktéž dovolovalo využívat vnejší sdílení casu mezi základní jednotkou a jednotlivými periferními zarízeními. Vedle toho EPOS umožnoval i další prvky paralelismu jako možnost soucasného zpracování operace násobení nebo delení soucasne s jinou operací základní jednotky.
EPOS 1 byl jednoadresový sério-paralelní pocítac s délkou slova 12 dekadických míst, s pametí o velikosti 1024 slov pracující v celocíselné aritmetice. Samozrejme umel zpracovávat i operace v pohyblivé rádové cárce, ale jednotka urcená pro tyto výpocty nebyla soucástí základní jednotky a byla rešená jako zvláštní periferní zarízení. Podle puvodních predpokladu mel obsahovat nanejvýš 2000 elektronek, ale nekompletní funkcní model mel již v roce 1962 více než 3400 elektronek a potreboval príkon kolem 80 kW. Hotový model nakonec obsahoval ctyrikrát více elektronek, než bylo v puvodním zámeru (kolem 8000) a potreboval príkon asi 200 kW.
Pocítac, jak bylo obvyklé v této dobe, vykazoval znacnou poruchovost.Pro ilustraci: prumerná délka bezporuchového chodu programu behem zkoušek v roce 1963 byla jenom 84 minut. Toto spolu s dalšími již klasickými príznaky nedalo velkou šanci najít uplatnení pro EPOS 1. Pocítac s takovými vlastnostmi se zkrátka nepodarilo protlacit do sériové výroby. a po Po kritické diskusi, která pronikla až do tisku, byla výroba pocítace odstavena a nové úsilí bylo smerováno na vývoj menšího tranzistorového pocítace.
Na základe techto podnetu byl zahájen projekt nového pocítace oznacovaného EPOS 2. Jak již název napovídá, nový model navázal na svého predchudce a plne využil logiku EPOSu 1. Tentokrát se již vsadilo na plné využití polovodicových soucástek a tranzistoru. Bohužel jeho vývoj velice nepríznive ovlivnila emigrace doc. Svobody spolecne s radou jeho spolupracovníku v letech 1964-65. Vývoj se opet neúmerne protáhl a podnik ZPA Cakovice, podle kterého mel pocítac interní oznacení ZPA 600, zahájil sériovou výrobu teprve až v roce 1969.
Mimo dalších vcelku unikátních rešení byly nejzajímavejším rysem EPOSu takzvané operace maskování. Ty dovolovaly programovat jednou instrukcí i velmi neobvyklé operace.
EPOS 2 byl po sérii nezdaru jedním z pomerne úspešných pocítacu. Díky orientaci na vlastní soucástkovou základnu a politické podpore našel uplatnení na rade míst i v armáde.

KONEC VLASTNÍ CESTY
Pocítac EPOS 2 byl také završením vývoje výpocetní techniky v Ceskoslovensku, která sledovala zcela vlastní cestu vývoje. Prinesla mnoho originálních rešení a nových nápadu (napr. použití dekadického zobrazení namísto dnes bežne užívaného binárního). Napríšte se již uplatnovala koncepce dovozu techniky z východního bloku a pozdeji spolecný mezinárodní rozvoj socialistických zemí, který byl zameren na kompatibilitu a jednotnost rešení. Byla to nutná dan zrychlení dalšího rozvoje pocítacu. Bohužel tím se muselo opustit i od mnoha smeru slibného vývoje.
Je jen veliká škoda, že význam vývoje a nasazování výpocetní techniky byl u nás až do druhé poloviny 60. let velice podcenován. Na výzkum a vývoj nebyly soustredeny potrebné lidské a financní zdroje. Spolecne s izolací od ostatního sveta to zpusobilo opoždování a dávalo velice neuspokojivé výsledky. Proto je jasným dusledkem, že potenciální uživatelé výpocetní techniky hledali možnosti mimo území našeho státu. Samozrejme, že naráželi na vážné ekonomicko-politické problémy jak na naší strane, tak i na strane technologicky vyspelých západních zemí. Rád bych vzpomnel jenom nekolik nejužívanejších typu pocítacu, které se podarilo privézt a uplatnit v Ceskoslovensku i navzdory problémum.
Prvním dovezeným pocítacem byl nemecký ZEUS Z 11, který získala Meopta Prerov v roce 1957. Mezi dalšími byly sovetský URAL 1 a 2, nemecký LGP 30 a ZRA 1, anglický NE 803, SIRIUS a ICT 1901, americký IBM 1410 atd. Nákupy se vetšinou realizovaly prevážne z limitu Brnenských mezinárodních veletrhu pridelovaného na odkoupení exponátu.
Problémy s provozem se však vyskytly i u techto dovezených pocítacu. Napríklad Ústav teorie informace a automatizace (ÚTIA) koupil v roce 1958 elektronkový pocítac URAL 1. O rok pozdeji po odstranení konstrukcních závad na magnetopáskových pametech a provedení dalších zlepšení byl pocítac uveden do provozu. V dalším roce pak bylo nutné provést generální opravu, pri níž bylo vymeneno 75% elektronek a asi 10% germaniových diod. Udržení pocítace v provozu znamenalo udržet provozní teplotu mezi 20-25C, což obnášelo v letních mesících dost velký problém, protože pocítac mel velký tepelný výkon a generální opravy se pak opakovaly každý rok.
Další etapu využití výpocetní techniky predznamenalo prijetí vládni koncepce rozvoje umožnující hlavne dovoz pocítacu ze socialistických zemí. Typickým predstavitelem té doby byl beloruský pocítac MINSK 2/22. Po výmene puvodního snímace derné pásky za domácí výrobek FS 1500 a derovace predstavoval pomerne spolehlivý a oblíbený pocítac. Jen na okraj, FS 1500 byl jedním z našich vubec nejúspešnejších výrobku výpocetní techniky. MINSK 22 nakonec existoval asi v 60 exemplárích na našem území a uživatelé dokonce založili zájmovou organizaci.
Rád bych se ješte zmínil o jednom významném bodu tohoto období. Byl jím pocítac TESLA 200. Podnik VHJ TESLA, zabývající se slaboproudou technikou a elektronikou, se zacal ve druhé polovine 60. let zabývat také císlicovou technikou. Podarilo se mu získat licencní smlouvu s firmou BULL-GE a na jejím základe vznikl projekt nového pocítace. TESLA 200 se svou architekturou velice blížila pocítacum 3. generace predstavovaných IBM 360. Výroba byla zahájena v roce 1969. Z pocátku se podnik orientoval na soucástkovou základnu z dovozu. Pozdeji se zacala cím dál více prosazovat výroba s použitím domácích soucástek a pocítac byl dodáván spolu s vlastními domácími periferními zarízeními. Pocítaci TESLA 200 byla v prubehu 70. let vybavena vetšina výpocetních stredisek vysokých škol.
Spolu s vývojem císlicových pocítacu se v prubehu 50. let vyvíjela i rada analogických a mnoho pracovišt se zabývalo práve touto otázkou. Toto odvetví vývoje výpocetní techniky by si jiste zasloužilo vlastní kapitolu. Jsem názoru, že toto by ve velkém merítku prekrocilo rámec práce, a proto bych jen v krátkosti vzpomenul ty nejznámejší. Jiste si to zaslouží univerzální analogový pocítac MEDA, který se vyrábel od roku 1956 v ruzných obmenách a dosáhl i svetové úrovne. Vyrobilo se 1200 kusu, z nich vetšina skoncila v zahranicí. Z rady další snad ješte mohu vzpomenout stochastický pocítac SARO, který získal roku 1958 Grand Prix na svetové výstave v Bruselu a pocítace rady AP (AP 3M byl jeden z našich nejvetších analogových pocítacu a pocítac APŠ, kterého se vyrobilo v 60.letech pres 400 kusu, a byl pro svou cenovou prístupnost instalován na mnoha stredních školách). V roce 1973 ARITMA zavedla do výroby úspešný pocítac ADT. To však byl jeden z posledních úspechu. Výroba analogových pocítacu, jejichž vývoj a výroba dosáhla svetové úrovne, byla postupne utlumována a nahrazována výrobou zaostalé císlicové výpocetní techniky. Tak jako mnohdy jindy se dobrá vec neprosadila a úsilí se zamerilo jiným smerem.


JSEP
V roce 1969 založily státy sdružené v RVHP spolecný projekt jednotného systému elektronických pocítacu (JSEP). Bulharsko, Madarsko, Polsko, Ceskoslovensko a Sovetský svaz postupne zapojily do projektu cca 20 tis. výzkumných a vývojových pracovníku. Tato mezivládní dohoda o spolupráci pri projektování výpocetní techniky byla inicializovaná snahou odpovedet západnímu svetu na jejich úspešný rozvoj pocítacu, ve které bývalý komunistický blok zacínal silne zaostávat.
Ve svých zacátcích byl zameren na pocítace tretí generace a nesl pracovní oznacení JSEP 1. Pozdeji prišly soustavy pocítacu „triapulté generace“ (JSEP 2) a v rozpracované fázi byl i projekt JSEP 3 pro pocítace ctvrté generace.
JSEP 1 byl rešen v letech 1968 až 1974. Byl to první pokus o spolecné rešení souboru pocítacu a príslušenství v tak širokém merítku. To se velice jasne projevilo i na výsledcích vývoje. V mnoha prípadech byly zadané pevné termíny dodrženy na úkor presné domluvy konstrukcních ci jiných vlastností. Presná technická norma nebyla predem vytvorena a vznikala spolecne s jednotlivými pocítacovými systémy, což byla u ruznorodých vedeckovýzkumných a vývojových kolektivu, s ne zcela dobrou komunikaci mezi sebou, velice bolestná záležitost. Proto se jednotlivá konstrukcní a technologická rešení mezi sebou v rámci zemí lišila. Naštestí se podarilo vyrešit vzájemnou kompatibilitu jednotlivých zarízení, což umožnovalo vzájemné propojování, jednotné programování, instalaci a údržbu. Výsledný technický standart se opíral o tyto základní položky :
- styk mezi zarízeními (standart interface)
- vnitrní kód pocítacu (nutný pro prenositelnost programu mezi pocítaci)
- vnitrní kód a formát dat na médiích (nutný pro prenos dat pomocí médií mezi pocítaci)
- standard pro nosice informací
- struktura slabik a délka slov (vnitrní organizace pameti)
- formát instrukcí
- rozmery skríní (výpocetní systém vetšinou zabíral rozlehlou místnost, a proto bylo nutné mít i tento standart pro projekt a prípadnou pozdejší výmenu jednotlivých komponentu)
Jednoznacnou snahou bylo dosáhnutí kompatibility po technické i programové stránce s pocítacem IBM 360, který se stal vzorem pro vývoj.
JSEP 1 v první fázi obsahoval pocítace EC 1010(MLR), EC 1020(BLR, SSSR), EC 1021(CSSR), EC 1030(SSSR), EC 1040(NDR), EC 1050(SSSR). V prubehu výroby byly pocítace zdokonalovány v urcitých casových skocích, címž vznikaly modifikace odlišné od prvních vyrábených verzí. Postupne se pridávaly další EC 1011, EC 1012(MLR), EC 1022(SSSR), EC 1032(PLR), EC 1033(SSSR).
Problémy, které provázely projekt, se projevily i na operacních systémech. Pro JSEP 1 vznikly celkem ctyri operacní systémy. Operacní systém OS 10 EC byl urcen pro pocítac EC 1010. Operacní systém MOS EC (malý operacní systém) byl urcen pro EC 1021. Systém DOS EC byl urcen pro EC 1020, EC 1022, EC 1032, EC 1033, EC 1035, EC 1040 a EC 1050. Zahrnuje varianty DOS-1/EC a DOS-2/EC. Systém OS EC byl nejrozsáhlejším operacním systémem urceným pro JSEP 1 (OS-2/EC, OS-4/EC), ale v dalších variantách i pro JSEP 2 (OS-6/EC). Mohly pod ním pracovat všechny pocítace s výjimkou EC 1010 a EC 1021.
Sestava pocítace obsahovala ovládací stul, procesor s kanály, hlavní pamet, rídicí jednotku a periferní zarízení.
V Ceskoslovensku byl zkonstruován a vyráben pocítac EC 1021 (ZPA 6000/20). Byl to po madarském pocítaci EC 1010 nejmenší univerzální pocítac rady JSEP. Byl urcen zejména pro hromadné zpracování dat. I presto, že byl malý, mel pomerne velký výkon, což bylo dosaženo použitím rychlé zápisníkové a rídící pameti. Pocítac mel 65 instrukcí,délku adresy pameti 16 bitu, neprímou ctyr-úrovnovou adresaci a zabezpecení lichou paritou nebo kódem 1 ze 2. Rídící pamet mela kapacitu 3072 slov o velikosti 72 bitu s vybavovacím cyklem 300ns. Hlavní pamet o kapacite 16 – 64 K slabik mela vybavovací dobu 800ns. Mela 1 multiplexní kanál s 16 podkanály a dva selektorové kanály. EC 1021 byla plne kompatibilní v rámci pocítacu JSEP a z hlediska formátu a kódu dat na mediích byla kompatibilní i s pocítaci západního sveta (Siemens 4004, IBM 360). Strojový kód byl definován shodne s menšími pocítaci IBM a Siemens, proto byl kompatibilnejší ohledne programu psaných v asemblery se západními pocítaci než s pocítaci JSEP.
Porovnání výkonnosti pocítacu
Pocítac Computer mix GPO mix Gibson 1 mix
ZPA 600 - 18,3 19,8
EC 1021 29,8 26,7 19,5
Siemens 4004/45 97,9 79,1 52,3
IBM 370/125 78,7 47,8 24,7
IBM 4331 208,3 141,1 105,8

Základ rady pocítacu tríapulté generace oznacované jako JSEP 2 tvorily pocítace EC 1015 (MLR), EC 1025 (CSSR), EC 1035, EC 1045, EC 1065 (SSSR) a EC 1055 (NDR).
EC 1025 byl nižší clen této rady. Byl to univerzální výpocetní systém se všemi charakteristickými znaky a funkcemi pocítacu tríapulté generace. Mel virtuální pamet do 16 M slabik a dynamické prekládání adres, neprímou adresaci dat v kanálech a ovládání pres konzolový display. Záznam o chodu systému a poruchových stavech se ukládal na pružný disk.
Schéma pocítace EC 1021
Popis obrázku
EC 5022
EC 5058
EC 5015
EC 5558
EC 6016
EC 7034
EC 7063
EC 7054
EC 7172
EC 7902
EC 8400
EC 9015 Magnetické pásková pamet
Magnetické disková pamet
Rídicí jednotka pro mg. páskovou pamet
Rídicí jednotka pro mg. diskovou pamet
Snímac derných štítku
Rádková tiskárna
Zobrazovací jednotka
Souradnicový zapisovac
Elektrický psací stroj
Kombinované vstupne-výstupní zarízení s dernou páskou
Multiplexor prenosu dat
Porizovací stroje


Velikost operacní pameti 256 K slabik a rychlost procesoru 30 až 40 tisíc operací za sekundu. Pozdeji byl inovován a distribuován pod oznacením EC 1026. Rychlost procesoru stoupla na 80 tis. operací/s a operacní pamet se zvetšila na dvojnásobek stejne jako vnejší diskové pameti. V letech 1985 až 1986 byla provedená další inovace pod oznacením EC 1027. Operacní rychlost vzrostla na 200 tisíc operací/s a kapacita operacní pameti vzrostla až na 2 M slabiky.
Dál se již vývoj pocítacu rady JSEP nedostal a byl po roce 1989 ukoncen.
SMEP
Velká financní nárocnost pri porizování velkých nebo stredních sálových výpocetních systému, nutnost udržení stálých klimatických podmínek, vyšší príkon jakož i postupná miniaturizace a nárust výkonu pocítacu vedly k požadavkum na menší a levnejší pocítacové systémy pro méne nárocné úlohy.
V roce 1974 bylo prijato rozhodnutí o spolecném rozvoji a budování Systému malých elektronických pocítacu (SMEP). Jejich rozvoj probíhal v Bulharsku, Ceskoslovensku, Madarsku, východním Nemecku, Polsku, Rumunsku a Sovetském Svazu. Odborníci techto zemí se dohodli na základních systémových parametrech jako je architektura systému, kompatibilní rozhraní, programové vybavení, fyzické rozmery atd. Na základe techto dohod byl pak v jednotlivých zemích zahájen vývoj a výroba.
Systém malých elektronických pocítacu oznacovaný jako SMEP 1 zahrnoval systémy postavené kolem procesoru oznacených SM 1, SM 2, SM 3, SM 4. SM 1 byl první výsledek projektu a mel nejmenší výkon, který postupne vzrustal s dalším vývojem. Zpusob propojení jednotlivých zarízení minipocítacu je rozdílný. U SM 1 a 2 je realizován prostrednictvím rozhraní 2k. U SM 3 a 4 pak pomocí spolecné sbernice. Vznikly tak dve nekompatibilní rady, i když se spolecnými periferními zarízeními. A taky instrukcní kód obou rad je rozdílný. I když se odborníci poucili z chyb, které provázely projekt JSEP, stejne se jim nepodarilo udržet jednotný systém. Ani pod centrálním vedením celého projektu se nedokázaly odstranit tyto problémy. Proto se pozdeji upustilo od podpory nižších systému (SM 1 a 2) a nadále se rozvíjely jenom vyšší systémy, pro které bylo snahou mezinárodne koordinovat alespon programové vybavení.
Vývoj minipocítacu SMEP se orientoval prevážne na modely kompatibilní s výrobky firmy DEC, predevším PDP-11.
Tyto systémy mely celou radu operacních systému. Mezi nejrozšírenejší patrily LOS, dernopáskový operacní systém urcený pro SM 3 a 4. FOBOS byl diskove orientovaný systém pracující v monoprogramovém i multiprogramovém (umožnoval spustit dva programy soucasne) režimu. DOS RVV 2 byl malý multiprogramový systém rízený událostmi. DIAMS byl multiuživatelský diskove orientovaný operacní systém urcený pro vytvárení a provoz informacních systému.
V rámci projektu SMEP 1 byly v Ceskoslovensku vyvíjeny systémy SM 3/20 a SM 4/20 u VÚVT Žilina. Byly to pocítace se spolecnou sbernicí. Používaly asynchronní prenos dat a paralelní pripojení periferních zarízení se spolecným adresným prostorem. Obsahovaly šestnáctibitový paralelní procesor se zásobníkovou pametí a jeho instrukcní kód mel 76 instrukcí.
Další vývoj oznacovaný jako SMEP 2 se zameril na pocítace další generace. V Ceskoslovensku byly rešené pocítace oznacené SM 50/40 a SM 50/50 budované kolem mikroprocesoru a SM 52/11, SM 52/12 a SM 53/10, predstavující výkonnejší radu pocítacu.
SM 50/50 byl šestnáctibitový mikropocítac rešený stavebnicovým zpusobem. Byl plne kompatibilní s predchozími pocítaci SM 3/20 a SM 4/20. Mel i shodný instrukcní kód a použití spolecné sbernice umožnovalo použít všech periferních zarízení projektu SMEP.
SM 52/12 byl prvním naším minipocítacem patrícím do trídy oznacované superminipocítace. Byl ekvivalentní k systému firmy DEC oznacovaného VAX-11. Byl vyvinut stejne jako ostatní ceskoslovenské pocítace projektu SMEP ve VÚVT Žilina a od roku 1986 se vyrábel v ZVT Banská Bystrica. Byl obdobne jako ostatní modely orientován sbernicove. Jako páter systému byla použita synchronní 32 bitová sbernice pro adresu i data. Maximální propustnost byla 13,3 MB/s.
Vývoj a výroba pocítacu rady SMEP byla postupne utlumována a po roce 1989 byla z ekonomických a technologických duvodu zcela zastavená.
Armáda a pocítace
Na záver mé práce bych se ješte rád venoval otázce použití výpocetní techniky v bývalé Ceskoslovenské lidové armáde, jednak proto, že pracuji v armádních podmínkách již nekolik let práve v oblasti výpocetní techniky a také proto, že armáda je obecne dobre technicky podporována (alespon to platilo za bývalého režimu) a na základe toho docela dobre odráží vývoj použití automatizacní techniky v praxi. Také bylo možné setkat se zde jak s ruznými modifikacemi pocítacu, tak i s pocítaci speciálne vyvinutými pro armádní úcely. Sám jsem ješte pracoval na sálových pocítacích EC 1033 a EC 1045 i v dobách, kdy již bylo možné tyto pocítace spatrit v muzejních sbírkách. Samozrejme, že jednak z politických, ale také z ekonomických duvodu byla armáda vybavována technikou výhradne z tuzemské produkce nebo ze zemí bývalého RVHP a stejne jako pri vývoji i tady používaná soucástková základna zpusobovala neustálý nárust zpoždení technologické úrovne v porovnání se svetem.
Pocátecní snahy zavést výpocetní a automatizacní techniku do procesu velení a rízení CSLA sahají do poloviny padesátých let. V prostorách puvodní budovy ministerstva národní obrany byla vybudována Strojnepocetní stanice MNO. Vybavení tvorilo nekolik dernoštítkových stroju typu ARITMA zamerených na hromadné zpracování dat. Vetšinou šlo o vnitrní agendu armády jako mzdy a platy zamestnancu a ubytovací agendu apod.. V roce 1960 bylo vytvoreno samostatné oddelení mechanizace evidence. O dva roky pozdeji byla strojnepocetní stanice zrušena a v prostorách objektu Dukly na Julisce bylo zrízeno stredisko mechanizace a automatizace MNO. Stredisko bylo vybaveno novými programovatelnými abecedne-císlicovými stroji ARITMA. I na jednotlivých velitelstvích svazku byly postupne vytváreny menší strojnepocetní stanice a postupne nastával širší rozvoj zpracování dat na dernoštítkových strojích. Spolecne s ním zacala pomalu klícit idea využití výpocetní techniky i v polních podmínkách pro práci štábu. V té dobe pomerne vyspelá bojová a spojovací technika podnítila vznik pojízdné soupravy dernoštítkových stroju nazvanou MOST. Bohužel projekt MOST, provázený klasickými problémy, skoncil stejne neslavne jako mnohé projekty pred ním. Po ruzných pokusech o efektivní využití v praxi byla souprava bez možnosti praktického použití zrušená. V tomto období byla také zrízena dve významná armádní pracovište. První byl Elektronický výzkumný ústav v Praze Jincích (pozdeji prejmenován na Výzkumný ústav 060), který se podílel na rozvoji automatizacní techniky po technické stránce. Druhým bylo Stredisko mechanizace a automatizace v Praze Braníku (pozdeji Výzkumný ústav 401). Armáda si uvedomila nutnost vychovávání vlastních automatizacních odborníku, což se projevilo i vytvorením speciální katedry pro oblast vojenské výpocetní techniky pri Vojenské akademii v Brne v roce 1962. Tato katedra existuje dodnes. Ve srovnání s ostatními pocítacovými katedrami na vysokých školách patrí k tem s nejdelší tradicí a stále nic neztratila na svém prestižním postavení. V roce 1965 byl na vojenské akademii nainstalován první pocítac na katedre. Byl to MINSK 21.
Další léta prinesla stále vetší uvedomení nutnosti využití pocítacu ve velení a rízení armády. Proto v roce 1967 vznikla prímo na Generálním štábu Správa vojenských informací jako orgán funkcne zodpovedný za rozvoj dané oblasti. V jeho prímé podrízenosti vzniklo v budove Generálního štábu Informacní stredisko. K prvnímu vybavení patril pocítac EPOS 1, který sloužil armáde až do roku 1972. Informacní stredisko prošlo dlouhou cestou vývoje. Mnohokrát menilo svuj název (pozdeji Výpocetní a projektové stredisko, pak Vývojové a projekcní stredisko automatizace velení vojskum) i svoji podobu, ale jeho existence zustala zachována až dodnes a stále patrí mezi hlavní strediska automatizace armády. Dnes má opet nové jméno, Vývojové a technologické centrum informatizace ACR, a pohltilo cást pracovníku zrušeného Výzkumného ústavu 401 v Braníku. Taktéž ostatní strojne-pocetní stanice svazku se postupne menily na výpocetní strediska a byly osazovány novou automatizacní technikou. V roce 1970 zacaly být zavádeny do armády pocítace EPOS 2 (ZPA 600). Celkove jich v armáde až do roku 1978 a jeden dokonce v mobilní podobe na nekolika nákladních automobilech se speciální nadstavbou. Byl urcen pro práci štábu v polních podmínkách. Mezi jeho hlavní nevýhody patrilo, že se musel pokaždé znovu dlouze oživovat.
Vývoj orgánu zodpovedných za rozvoj automatizace v rámci armády prešel rychlým vývojem stejne jako sama výpocetní technika. Postupne byly zavádené do armády další modernejší pocítace. Jednoznacne to byly další typy ruského pocítace MINSK 22 a MINSK 32. Po vzniku JSEPu byly postupne na výpocetních strediscích nainstalovány sálové stacionární pocítace stredního výkonu EC 1030 (EC 1033). Od roku 1975 až do roku 1991 jich bylo v rámci armády v provozu 12 kusu. Pozdeji novejší EC 1045 (1046). Je kupodivu, že tyto velké pocítace byly v aktivním provozu ješte v roce 1995. Postupne byly nasazovány stále novejší typy pocínaje výpocetní technikou projektu SMEP zastoupené pocítaci SM, pocítaci ADT, pozdeji i domácími osmibitovými pocítaci TEXT 01, až po moderní pocítace typu PC nebo Silicon.
Specifickou a samostatnou kapitolu ve vývoji výpocetní techniky znamenaly mobilní výpocetní prostredky pro práci v polních podmínkách. Samozrejme že tato oblast je spojená hlavne s armádou. První vlaštovkou byla již vzpomínaná dernoštítková souprava MOST. V 70.letech vznikla prevozní pocítacová souprava PRÍPRAVA II. V techto letech vznikly i pojízdné výpocetní automaty CONSUL 261 a 266, které u vševojskových, leteckých a ženijních svazku zabezpecovaly zpracování taktických, technických a týlových výpocetních úloh. V 80.letech byla do výzbroje zavedená rada malých mobilních pocítacu MOMI, postavených na bázi minipocítacu ADT 4300 a 4500. Soupravy MOMI 2 a MOMI 3 umožnovaly výstavbu terminálových sítí v polních podmínkách. V druhé polovine 80.let byl zaveden nový zodolnený osmibitový pocítac POTAS, který splnoval klimatické a mechanické požadavky podle vojenských norem. Dalším zajímavým polním automatizacním prostredkem byl ruský výpocetní systém PASUV. Byl umísten v nekolika obrnených transportérech a umožnoval provoz a komunikaci mezi transportéry i za presunu.
V letech 1985 až 1990 probíhaly státní úkoly SMEP-SII a VYLET, v rámci kterých se vyvíjely nové speciální prostredky výpocetní techniky, splnující požadavky cs. vojenských norem. V dusledku zmen po listopadu 1989 však došlo k ukoncení vývojových prací a výroba zarízení, z nichž nekteré již byly ve stádiu funkcního prototypu, nebyla realizována, nebot pozbyla puvodního úcelu (hlavne kvuli technické zaostalosti a vysoké cene).
REJSTRÍK

A
ADT 14,25,26
AP 14
ARITMA 8,14,23
C
CONSUL 25
D
DIAMS 21
DOS EC 16
DOS RVV 2 21
DP 100 8
E
E1a 7
E1b 7
EC 1010 16
EC 1011 16
EC 1012 16
EC 1015 17
EC 1020 16
EC 1021 16
EC 1022 16
EC 1025 17
EC 1026 19
EC 1027 19
EC 1030 16,25
EC 1032 16
EC 1033 16,23,25
EC 1035 17
EC 1040 16
EC 1045 17,23,25
EC 1050 16
EC 1055 17
EC 1065 17
EPOS 1 9,24
EPOS 2 11,12,25
F
FOBOS 21
FS 1500 13
I
IBM 1410 12
IBM 360 16
ICT 1901 12
J
JSEP 1 15,16
JSEP 2 15,16,29
JSEP 3 15
L
LGP 30 12
LOS 21
M
M1 7
MEDA 14
MINSK 2/22 13
MINSK 21 24
MOMI 25
MOS EC 16
MOST 24,25
MSP 7
N
NE 803 12
NMP 10 7
O
OS 10 EC 16
OS EC 16
P
PASUV 26
PDP-11 20
POTAS 26
PRÍPRAVA II 25
S
SAPO 4,5,7
SARO 14
SIRIUS 12
SM 3/20 21
SM 4/20 21
SM 50/40 21
SM 50/50 21
SM 52/11 21
SM 52/12 21
SM 53/10 21
SMEP 20,25,29
T
TESLA 200 13
TEXT 01 25
U
URAL 12
Z
ZEUS Z 11 12
ZPA 600 11,17,25
ZPA 6000/20 16
ZRA 1 12
LITERATURA

Ing. Vratislav GREGOR : Jednotný systém elektronických pocítacu (JSEP). Praha, SNTL 1976.
Ing. Vratislav GREGOR : Jednotný systém elektronických pocítacu (JSEP 1 a JSEP 2). Praha, SNTL 1985.
J. LAITL, J.EHLEMAN a kol. : Prírucka automatizovaného systému rízení. Praha, SNTL 1985
Ing. Karel KRIŠTOUFEK a kol : Výpocetní a rídící technika. Praha, SNTL 1986
Doc. RNDr. Josef KOLÁR, Csc. : Nekolik slov k výstave Historie výpocetní techniky v CR. Liberec, Severoceské muzeum 1994
Sdružení uživatelu pocítacu JSEP a SMEP : Rocenka 1988. Praha 1988
plk. Ing. Václav BUDIL, CSc. : Z historie automatizace velení a rízení v armáde. Computer world 6/95
Jan KAŠE : Výpocetní technika v bývalé CSLA. Computer world 14/95
Ladislav BURITA, Jaromír KREJCÍCEK : Výpocetní technika na Vojenské akademii Brno. Computer world 49/96
Prof. Ing. Jan HLAVICKA, DrSc. : Architektura pocítacu. Praha CVUT 1998




poznámka webmastera:
Tento dokument obsahoval obrázky. Musel jsem je kvuli prílišné velikosti odstranit. Pokud o ne máš vážný zájem, pošli mi emajl - jbb@email.cz

Konec vytisknuté stránky z www.antiskola.eu